Danton: Vězení? Nejlepší věc, která se mi přihodila

Místo kariéry v NHL za mřížemi hledal cestu k novému životu. Zdá se, že ji našel. „Každý, kdo má selský rozum, ví, že ho vězení změní. Měl jsem před sebou rozhodnutí. Buď se změním, nebo ne. A teď sedím tady ve Znojmě,“ říká v otevřeném rozhovoru nová tvář orlí kabiny.

Jedenatřicetiletý útočník po návratu do běžného života využil druhou šanci. Za mořem začal studovat vysokou školu, znovu nazul brusle, přesunul se do Evropy a do konce sezony bude naskakovat za jihomoravský klub v mezinárodní EBEL lize.

Uvažoval jste ve vězení také o hokejové kariéře?
Nevěděl jsem, jestli budu pokračovat. Hokej ale znamenal můj život. Všechno, co jsem kdy chtěl, bylo mít rodinu a hrát hokej. V Kanadě jsem dostal šanci na oboje.

Jenže pak vás zatkla policie. Říkáte si po letech, že je dobře, jste nemohl dotáhnout přípravu vraždy až do konce?
Je. Celý případ se stal před sedmi lety a stále se řeší všude, kam přijdu. Možná i proto, že jsem o něm moc otevřeně nemluvil. Někteří o mém příběhu napsali knížky, možná to jednou udělám taky, ale v tuhle chvíli necítím, že potřebuji něco psát.

Zvažoval jste možnost, že zůstanete jen v jednom týmu, ať se vás při každém stěhování neptají na vaši minulost?
Teď už ne, ale když jsem vyšel z vězení, udělal jsem velký rozhovor pro televizi. Tehdy jsem byl nervózní, protože jsem o případu hovořil poprvé. Když přijdu do nového týmu, lidi se na mě podívají a řeknou si: Danton je ten, co hrál NHL a šel do vězení. Soustředí se na tyto věci. Při vší úctě k médiím si myslím, že to nikdy nepřestane. I za pětačtyřicet let se mě budou ptát.

Přece jen jste za mřížemi strávil pět let…
Přemýšlím teď o všem jinak. Když vyjdete z vězení, najednou vnímáte, jak si lidé neváží obyčejných věcí, jak zneužívají darů, které jim život dal. Vidím, jak v parku lidé chytnou své dítě a řvou na ně. Co kdyby je pak pět let neviděli? Jen by si vzpomněli, že jim nadávali. Takhle se na to dívá jen málokdo.

Až budete mít děti, řeknete jim o své minulosti?
Ano, až vyrostou a budu mít pocit, že to můžou pochopit. Když jsem vyrůstal, od rodičů jsem nikdy nedostával lásku. Nikdo mě neobjal, nedostal jsem pusu… Nikdy se nechci s partnerkou před svými dětmi hádat.

Vaše dětství nebylo příjemné, i proto jste si změnil původní příjmení Jefferson na Danton?
Ano, nechci být nijak spojovaný se svým biologickým otcem.

Přemýšlel jste nad tím, co by se stalo v případě, že by váš plán vyšel až do konce?
Naštěstí se nikomu nic nestalo. Mám v tomto ohledu hodně těžké svědomí. Kdyby opravdu došlo k vraždě, nevím, jak bych se s ní vyrovnával.

Je vám líto zmařené kariéry?
Jsem naštvaný, protože se mi v St. Louis líbilo (Danton hrál v tamním klubu NHL před svým zatčením pozn. red.). Poznal jsem tam dobré lidi a hraje tam také můj oblíbený baseballový tým. Jsem naštvaný, že jsem si pokazil kariéru, ale můj pobyt ve vězení byla nejlepší věc, která se mi stala. Řešil jsem v životě spoustu problémů. Ve vězení jsem měl čas se na ně podívat z jiné strany. Psychiatr mi ukázal způsob, jak pohlížet na starosti a jak je řešit.

Chtěl jste opravdu někoho zabít?
Ne. Jen jsem to v té chvíli neměl v hlavě v pořádku. Nevěděl jsem, co dělám. Neměl jsem čin ani dobře naplánovaný.

Odsoudili vás za pokus o vraždu svého někdejšího agenta. Nebojí se vás ten současný?
Tváří v tvář jsme se nikdy nepotkali. Komunikujeme jen přes skype. Maximálně se může bát, že ho chytnu přes počítač. (smích) Nemyslím si, že by měl ze mě strach. To je ale otázka pro něj.

Co jste vůbec dělal od doby, co vás pustili z vězení?
Od roku 2009 jsem chodil na univerzitu, hrál jsem hokej. Vyhráli jsme s ní národní titul. Neudělal jsem žádnou chybu, žádný prohřešek. Lidi v Kanadě říkali, že jsem si dal život do pořádku. Pak jsem hrál třetí ligu ve Švédsku. Lidi se tam chovali přátelsky, byli rádi, že mě tam mají. Taky čekali, jestli se něco na prvním zápase stane. V jednom utkání jsem dostal třicet trestných minut, ale to byla víceméně nehoda.

Také jste přímo na ledě zachránil život Marcusu Bengtssonovi. Co se tehdy stalo ve Švédsku?
Byla to nehoda. Spoluhráč dostal tvrdý, ale čistý hit u mantinelu. Jak padal, narazil obličejem na led. Přijel jsem a nejdřív jsem se chtěl rvát s hráčem, který zákrok udělal. Jenže Marcus ležel a naříkal. Začal se třást. Klekl jsem k němu a viděl jsem, že má zatnutou čelist a z pusy mu vychází bublinky krve. Snažil jsem se mu držet hlavu, aby s ní nebouchal o led a vytáhl mu jazyk. Někteří lidé říkali, že jsem udělal dobře, někteří ne. To je jedno. Pro mě je důležité, že je naživu.

Na ledě jste zažil desítky duelů v NHL, kde jste hrál například v New Jersey. Vzpomínáte na českého útočníka Patrika Eliáše?
Bylo hezké vidět jednoho z nejlepších hokejistů po svém boku. Chová se podobně jako já. Je tichý, ale povahově energický a vtipálek. Od takových lidí se můžete naučit hodně.

A jaká nejlepší vzpomínka se vám v souvislosti se soutěží vybaví?
Byl jsem nejlepší ve fyzických testech. Porazil jsem všechny ve vytrvalostním testu. Na to jsem byl opravdu pyšný.

Teď NHL sledujete?
Od doby, co jsem v Evropě, ani ne. Ve Švédsku vysílají v televizi jen pár zápasů. Chodím na kanadské webové stránky, kde občas mrknu na nějaké sestřihy.

Teď si zvykáte na nový tým, jak se ve Znojmě cítíte?
Přemýšlím, jak do mužstva zapadnu. Předvádím styl hokeje hodně do těla. Nejsem jako evropští hráči. V prvních dnech jsem nervózní, plný očekávání. Ale když mě trenéři požádají, dokážu hrát i technický hokej.

A bavili jste se s koučem Martinem Stloukalem o vašich úkolech?
Ano, mám se držet své hry. Vytvářet šance, proměňovat je, hrát tvrdě, bruslit. Ale nebudu na ledě jen tak začínat bitky, když se mi zrovna zachce. Když půjdou do našich hráčů tvrdě a budou atakovat gólmana, rvát se budu, ale netoužím jen nahánět hráče po ledě jako idiot. To ode mě neuvidíte.

Kolik českých hráčů znáte osobně?
Hrál jsem s Čajánkem, Eliášem i Demitrou. Jména hráčů a národnosti zapomínám. Na tohle hlavu nemám. (smích)

Myslíte, že vás přijmou znojemští fanoušci?
Když uvidí mé jméno, asi vytuší, o koho jde. Ať už kvůli mé minulosti nebo kvůli něčemu jinému. Ve Švédsku se mě taky ptali na minulost. Věřím, že mě budou posuzovat podle toho, co předvedu na ledě.

A jaké máte první dojmy ze Znojma?
Je to pěkné historické město, ale přijel jsem v noci ve dvě ráno, takže jsem toho ještě moc neviděl.

Jak se budete domlouvat v kabině, kde moc hráčů neumí anglicky?
To už jsem poznal. Byl jsem tím trochu zaskočený. Naštěstí je tu Petr Kanko, se kterým můj nejlepší přítel hrál v Kitchneru a věděl jsem, že umí dobře anglicky. Takže myslím, že se se mnou přes Petra domluví.

MARTIN ANDRLE
ROMANA HOLIŠOVÁ