Další už v bohaté kariéře nejspíš nepřidá. „Co se týče Znojma, skončil jsem. Vedení klubu mi oznámilo, že jsem se nevešel do dvacetičlenného kádru mužstva," vysvětluje dvojnásobný extraligový mistr. V nejvyšší soutěži odehrál víc než osm stovek bitev a v 659 utkáních navlékal orlí dres. „Znojmo je pro mě srdcová záležitost a suverénně nejlepší štace," říká centr.

Definitivně se tedy uzavírá vaše kariéra?

Ve Znojmě mně nabídli trénování juniorky. Domluvili jsme si čtrnáctidenní lhůtu na rozmyšlenou. Nikdo v podstatě nevěděl, že ve Znojmě končím, tak jsem si nechal krátký čas. Ještě ve mně hlodá červíček, kdyby o mě někdo náhodou stál… Zvážil bych, jestli ještě hrát.

Teď už je téměř jisté, že ve Znojmě to nebude. Jste zklamaný?

Samozřejmě. Připravoval jsem se na sezonu, byli jsme domluvení s klubem, že pokračovat ještě budu. Na druhou stranu si žíly neřežu, protože to muselo jednou přijít. Asi sehnali lepší hráče. Už jsem se v tom víc nerýpal. Nedostal jsem se do kádru a tím to pro mě skončilo. Zvažuju znojemskou nabídku, rád bych se zapojil do trénování. Ale…

Stále vás to táhne na led…

Zdravotně jsem v pořádku. Chuť by byla. Ale člověk věk nezastaví, neberu to nějak tragicky. Můžete se na konec kariéry připravovat, jak chcete, ale když ten moment nastane, neubráníte se šoku. Je to přirozené.

Znásobil se také tím, že klub ještě na konci března vyhlašoval, že jste prodloužil smlouvu i na další sezonu?

Samozřejmě bych vnímal jinak, kdyby mi po uplynulém ročníku řekli: Už nemáme zájem. Budeme hrát s mladýma klukama, nemáš na to výkonnostně. Bylo by to jiný než teď, když jsme byli domluvení. Pro mě byla podstatná informace, že složení mužstva se vyvíjelo a já se tam nakonec nedostal. Beru to jako danou věc. Nejsem ohromně zdrcený. To k hokeji patří.

V seniorském hokeji bavíte fanoušky čtvrt století. Je těžké sbalit výstroj po tak dlouhé době?

Jsem realista. Pokračování kariéry už moc nevěřím. To je spíš takové proseníčko. Když člověk hokej takovou dobu hrál, chce být přesvědčený o tom, že už o něj nemají zájem. Kdyby se někdo ozval, zvážím okolnosti: vzdálenost i peněžní nabídku. To je pochopitelné. Živím rodinu, musím na ni brát ohled. Nepojedu někam do tramtárie, už jsem se nacestoval hodně. Nehraju o nějakou budoucnost, spíš cítím: Je nejvyšší čas se ubírat jiným směrem.

Ve Znojmě jste strávil víc než polovinu kariéry. Jak na ně budete vzpomínat?

Jako na jednoznačně nejlepší období. Bez pardonu. Zažil jsem tituly v Olomouci a Jihlavě, ale taková doba na jednom místě převáží. Navíc ve druhé polovině kariéry člověk stárne, uvědomuje si spoustu věcí jinak než mladý kluk. Znojmo je pro mě srdcová záležitost a jednoznačně nejlepší štace.

Před odchodem na úplný jih Moravy v roce 1999 jste odehrál pět sezon v brněnské Kometě, kde jste v osmdesátých letech také odstartoval seniorskou kariéru. Co se vám vybaví?

S Kometou jsem čtyřikrát sestupoval a dvakrát postupoval. Ani jsem to neměl vyvážené. Já to beru jak v životě. Každá horší zkušenost je k něčemu dobrá. Ale nechci říct, že to byla špatná zkušenost. Zažil jsem tam lepší i horší roky. Nebylo to takové jak ve Znojmě, kde se deset let v kuse hrála extraliga. I Brno mě obohatilo o spoustu zkušeností. Na žádné z angažmá nevzpomínám ve zlém.

Už na startu kariéry jste s Jihlavou a Olomoucí získal dva ligové tituly. To byl pěkný rozjezd, že?

Tehdy jsem si představoval, že se to ještě jednou dvakrát zopakuje. (úsměv) Přišly už jen menší úspěchy. Ať už to byl postup s Brnem, nebo třetí místo ve Znojmě. Asi osmkrát za deset let jsme hráli play off. Nešlo o vrcholné úspěchy, ale s věkem si je člověk víc užije.

Říkal jste, že pro vás přichází čas ubírat se jiným směrem. Zamíříte tedy na trenérskou lavičku?

Znojemskou juniorku zvažuju. Trenéřina může být směr. Jsme v podstatě domluvení. Chci kluky poznat, podívat se. Pokud se domluvíme, rád bych dělal vše naplno. S největší pravděpodobností to dopadne.

Skoro celý život každé ráno chodíte na zimní stadion. Budete teď měnit zažitý režim?

Asi nedokážu jen stát a nic nedělat. Minimálně v hrách se budu chtít zapojit, prožít si zpocení, adrenalin. To nejde jen tak odpárat. Ani nevím, co by to udělalo s mou postavou. Asi by se začala zakulacovat. (smích)

Co vašemu konci říká rodina?

Manželka a dcera měly první reakci jasnou: Konečně nepřijdeš ze stadionu s vymlácenýma zubama a nebudeme se dívat, jak tě tam bijí. (smích) Samozřejmě vnímají, že sportuju celý život. Vědí, že jiskřička dalšího angažmá ještě doutná. Hůř to nesl syn. Začíná s hokejovou kariérou, zatímco já končím. Jemu jsem to musel vysvětlit podrobněji.