Za svou aktivní hráčskou a trenérskou kariéru prošel hokejový gólman Petr Hrachovina kluby od krajského přeboru až po mezinárodní soutěž EBEL. Právě v ní koučuje již několik let brankáře znojemských Orlů. „Když jsem se sem měl po letech vrátit jako trenér brankářů, nebylo co řešit,“ říká v rozhovoru pro Znojemský deník.

Profesionálnímu hokeji se věnujete více než dvacet let. Zažil jste za svou kariéru takovou situaci, že by se nedohrála soutěž?

Vzhledem k tomu, že jsem začal hrát hokej v šesti letech a zůstal u něj dodnes, což je víc než čtyřicet let, si nepamatuji, že bych jako hráč v žácích nebo pak v mužích a později jako trenér nenastoupil k nějakému zápasu. Vnímám to úplně poprvé, jsem z toho smutný.

Nedávno jste oslavil padesáté narozeniny. Stihl jste je už s kluky ze Znojma oslavit?

V termínu mých kulatých narozenin jsme se znojemskými Orly hráli první zápas play-off EBEL s Bolzanem. Jeli jsme o den dříve, u večeře mně tým předal dárky s překrásným dortem a já na oplátku skleničku šampaňského k přípitku. Slíbil jsem, že po sezoně zapijeme úspěch týmu a moje kulatiny. Bohužel to nevyšlo kvůli pandemii, ale věřím, že příležitost ještě bude.

To, že se situace a výkony brankářů za dvacet let změnily, je nezpochybnitelné. Ale jak moc? V čem se liší začátek vaší kariéry od startu dnešního mladého gólmana?

Jak moc? Každá doba měla svá specifika, ale to nejdůležitější bylo zabránit brance a to se nezměnilo doteď. Byla doba, kdy se mělo zůstávat stát, vykrývat úhel, moc nerozehrávat, spíš podržet kotouč, časem chytat do rozkleku nebo zabránit brance skluzem, skokem pod nohy výpadem a tak bych mohl pokračovat. Dnes je spousta brankářů, co chytá puky ve slajdu na kolenech, betony sbírá touše po ledě a nahoře lapačkou a vyrážečkou. Jsou i tací, že skloubí chytaní ve stoje i na kolenech, takzvaný hybrid. A co mě úplně fascinuje, jak brankáři vyspěli v práci s holí, někteří to umí jak hráči v poli. Myslím, že ten začátek u spousty dnešních brankářů bude stejný, jako u mne. Já v televizi viděl Jiřího Holečka a bylo rozhodnuto. Samozřejmě jsem měl štěstí, že rodiče mě v tom podporovali, bez nich bych nikdy hokej nehrál. Stejně to mají určitě dnešní malí a mladí brankáři, našli si svůj idol a snaží se plnit si svůj sen.

Na jakou éru ve znojemském hokeji vzpomínáte raději? Když jste aktivně strážil svatyni, nebo až na tu moderní, v níž už dlouho trénujete brankáře Orlů v EBEL?

Lhal bych, kdybych řekl, že na obě éry stejně. Samozřejmě na tu hokejovou více. Byla to sice jen jedna sezona, ale nádherná. Každý zápas vyprodáno, husí kůže při každém rozbruslení před zápasem. I když jsem toho za výborným Pavlem Faltou mnoho neodchytal, byla to moje nejkrásnější hokejová sezona. Škoda prohrané baráže. Mohlo jich být třeba více. A když jsem se měl po letech vracet do Znojma jako trenér brankářů, nebylo co řešit.

Krokodýlí slzy

Váš syn Dominik kráčí ve vašich stopách. Nejdřív však nastupoval v roli útočníka, dotlačil jste jej mezi tři tyče?

Ne, vůbec. Naopak. Já nechtěl, aby byl brankář. Moc dobře jsem věděl, co to obnáší. Že chytat může jen jeden. Syn začal s hokejem ve čtyřech letech a udržel jsem ho jako hráče dva roky. Jenže co chcete dělat s dítětem, které pomalu každý trénink roní krokodýlí slzy a prosí vás, že nechce být hráč, ale brankář. Naštěstí to dopadlo celkem dobře.

V únorovém zápase proti Linci neudržel nynější gólman Orlů Teemu Lassila nervy na uzdě potom, co sudí nechali bez povšimnutí atak Briana Leblera. Lassila se po soupeři ohnal rukavicí a hokejkou jej trefil do hlavy. Jsou takové zkraty v brance pravidelné?

O pravidelnosti bych nemluvil. Většinou jsou brankáři kliďasi. Samozřejmě se to občas stane. Může to vyplynout ze situace v daném zápase. Protihráč brankáře párkrát někde dohraje, sekne přes ruce, rozhodčí to neodpíská a pak se stane to, co se stalo Lassimu.

Roli jedničky musel tedy převzít mladý Dominik Groh. Trenér Znojma Miroslav Fryčer dokonce vtipkoval, že v případě nedostatku obránců byste naskočil na roli dvojky i vy. Troufl byste si?

Troufl.

Aktivnímu hokeji zůstáváte věrný i v padesáti letech. Chytáte krajský přebor za SK Boskovice. Nemůžete tedy bez hokeje být?

Nemůžu. Když mám volnou chvilku, valím do Boskovic na trénink. (smích) Obléct si výzbroj, protáhnout tělo, chytat černý nesmysl a pak si sednout v kabině a bavit se se spoluhráči o čemkoli. Jinde nenajdete takovou atmosféru, srandu a všechno. Jsem rád, že se ještě můžu do brankářské výzbroje navléct.