Matouškovy postřehy a zápisky najdete ZDE

Brankář sledge hokejové reprezentace Jan Matoušek se vrátil z paralympiády ve Vancouveru. V paralympijské premiéře dokázali sledge hokejisté vybojovat páté místo a na českou půdu se vrátili s nepřeberným množstvím zážitků, zkušeností a úsměvných historek.

Nedávno jste se vrátili. Jak s odstupem času vzpomínáte na kanadský Vancouver?
Bylo to neuvěřitelné. Strašně se mi tam líbilo a abych řekl pravdu, vůbec se mi nechtělo domů. Zažil jsem tam dvacet skvělých dní s báječnou partou lidí. A když se to takhle sejde, je člověku vždy příjemně.

O paralympiádě mluvíte v superlativech. Nemrzí vás ve srovnání se zážitky to, že jste nakonec nedosáhli na medaili?
Ani ne. Byla to naše premiéra a je to odraz toho, na jaké jsme nyní úrovni. Trenéra Tomáše Zelenku to mrzelo docela dost. Na druhou stranu, když se ohlédnu za těmi zápasy ve skupině, nemohli jsme udělat víc. Třeba s Japonci to bylo jen o jeden gól, ale byli jsme výrazně horší. Bohužel některým oporám ten turnaj nevyšel tak, jak jsme si představovali.

Zase lepší, že jim to nevyšlo teď, než kdyby byli z formy na světovém šampionátu, kde jste si účast ve Vancouveru zajistili…
To určitě, o tom se ani nemusíme bavit. Navíc páté místo z paralympiády není tak špatné. Byli jsme tam poprvé, vůbec Česká republika měla na hrách první družstvo v kolektivním sportu v historii. Navíc jsme si tím výsledkem zajistili účast za čtyři roky v Soči.

Co atmosféra při utkáních? Žili tam lidé paralympiádou nebo byly návštěvy spíše komorní?
To vůbec, lidi to tam hltali plnými doušky. Na sledge hokejová utkání bylo vždy vyprodáno. To samé při slavnostním zahájení. Nedělali vůbec rozdíl mezi olympiádou pro zdravé nebo handicapované sportovce. Prostě to tam žilo.

Myslíte si, že by bylo možné něčeho podobného dosáhnou například i v našich podmínkách?
Určitě ne. Zaprvé mají Kanaďané hokej v krvi, byli posilněni olympijským hokejovým vítězstvím a vůbec k tomu celému přistoupili jako k velké události. U nás by to takhle asi nefungovalo, velký podíl na tom bude mít i mentalita národa.

Nakonec ale Kanada na medaile ve sledge hokejovém turnaji nedosáhla…
No, je to trochu absurdní, vlastně skončila o jedno místo před námi. Byl to favorit číslo jedna a najednou se musela Kanada spokojit se čtvrtým místem. Byl to pro ni šok. Bylo to vidět nejen na fanoušcích, ale i hráčích. Ti to někdy nesli hodně těžce. Na druhou stranu vyhrála Amerika, pro kterou to bylo zadostiučinění.

Vy osobně jste se dostal do branky celkem dvakrát. Jak na to vzpomínáte?
Odchytal jsem polovinu přátelského zápasu s Kanadou a jedno celé utkání v základní skupině. S trenérem jsem o tom mluvil a tak trochu si řekl o to, abych chytal. Ten večer jsem se to ještě nedozvěděl, ale cestou na utkání na mě v autobuse kývla naše fyzioterapeutka na znamení toho, že půjdu do branky. Dělal jsem jako že nic, ale žaludek se mi trochu scvrknul. Jak jsem ale vjel na led, všechna nervozita byla pryč a já si to náramně užíval.

Stihli jste se podívat i na jiné sporty?
Vůbec, jen jednou jsme se byli ve Whistleru mrknout na sjezd, ale to bylo všechno. Jinak jsme se podívali do města a s pár klukama jsem byl i na zápase NHL. Byl to fajn zážitek, hrál se pěkný hokej. Ale přeci jenom se mi líbí více naše česká atmosféra. Na NHL člověk neuvidí nějaké fandění nebo kotel. Lidé tam jdou za kulturou.

Už během paralympiády jste prozradil, že byli ve Vancouveru enormní bezpečnostní opatření…
To byly, až mi to kolikrát lezlo na nervy. Na druhou stranu chápu, že museli udělat pro bezpečnost maximum. Když vás ale šacují třikrát denně, není to nic extra. Zase ale byli všichni příjemní a shodli jsme se, že snad už ani nejde zorganizovat turnaj na vyšší úrovni, než tomu bylo ve Vancouveru.

Přeci jenom byla paralympiáda pro mnohé z vás vrcholem. Bude tým i nadále pohromadě nebo to některé hráče uspokojilo?
Věřím, že většinu hráčů to nakopne k další práci. Na mezinárodní úrovni už nejde spoléhat jen na trénink v klubu a reprezentační soustředění, každý z nás tomu musí dávat i něco navíc. Kariéru ukončil jen jeden hráč, a to z čistě zdravotních důvodů.

Teď vás čeká už jen zasloužený odpočinek?
Ani náhodou. Se Zlínem, kde působím, hrajeme ještě finále extraligy. To se hraje na dvě vítězná utkání a po prvním zápase prohráváme s Kolínem 0:1 na zápasy. Doufám, že to otočíme a získáme mistrovský titul. Už jsme se s klukama po příletu trochu hecovali, takže to bude mít parádní náboj.