Kliknutím zvětšíteBrno a jméno Zábranský? Jednoznačně celoživotní pouto. Táta Libor před několika lety sám postavil celé hokejové město na nohy, jeho syn se teď vydává na dlouhou cestu, kterou by rád zakončil právě doma v jihomoravské metropoli. „Jednou se tu chci vrátit jako hotový hráč,“ prozradil jednadvacetiletý obránce.
V průběhu kariéry si kvůli svému jménu vyslechl své. Když se vracel z hostování v Karlových Varech, ihned pocítil, jaký tlak jej v Brně čeká. „Je to něco, co asi nikdy nevymizí a bude tu napořád,“ kýve rameny. Před ním je tak nyní jediný sen: dokázat všem lidem, že navzdory svému příjmení na to má. A vlastně ještě jeden. Jít v otcových šlépějích a zahrát si slavnou NHL.
Po sezoně jste se ocitl na takové malé křižovatce, nakonec zvítězilo Finsko. Byly však na stole i jiné nabídky?
Začalo to tím, že mi po sezoně skončilo roční hostování ve Varech, a tak trochu se počítalo s tím, že se vrátím domů a připojím do přípravy s Kometou. Poté jsem však byl povolán do národního týmu, kde jsem se snažil převážně soustředit jen na sebe a své budoucí angažmá jsem trochu odložil na vedlejší kolej. A právě během kempů mi poté dorazila nabídka z Finska. Hodně jsem nad tím přemýšlel, ale po asi týdenním rozhodování jsem dospěl k závěru, že odchod do Jukuritu bude tou nejlepší variantou.
Nelákalo vás přeci jenom zabojovat o místo v kabině brněnské Komety?
Samozřejmě lákalo. Byly to vlastně dvě varianty mé budoucnosti. Buď zabojovat o místo doma, nebo vyrazit do Finska. Určitě jsem se tu chtěl o svou pozici porvat, obzvlášť po povedené sezoně v Karlových Varech. Ale když jsem mluvil s trenéry v Jukuritu, tak z nich bylo cítit, že mi chtějí dát prostor se neustále zlepšovat, a to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Přeci jenom mi je stále teprve jednadvacet, a to je věk, kdy se hráč stále hokejově rozvíjí.
Narážky na jméno? To tu asi bude pořád
Zahrál při odchodu do zahraničí roli i sám otec? Nepřemlouval vás, ať zůstanete doma?
Ne, on byl právě ten první, kdo mi řekl, ať neváhám ani chvíli a jdu (smích). Opravdu ze strany rodiny a nejbližších se mi v tomto dostalo velké podpory. Jak říkám, taková šance už by se nemusela nikdy opakovat a myslím si, že ne každý hráč má to štěstí si v takhle mladém věku zahrát finskou nejvyšší soutěž.
Setkáváte se stále s narážkami na vaše jméno? Během působení v Brně jste musel mít jako denní chleba…
Teďka jak je člověk malinko dál od toho dění, tak to neposlouchá, ale samozřejmě to není zapomenutá věc. Je to něco, co tu asi bude napořád, ale s tím těžko něco naděláte. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem odešel do Finska, abych všem ukázal, že na to mám a že se jednou budu moct vrátit do Brna jako hotový hráč.
Když jste s Kometou jako teenager bez maturity dokráčel pro mistrovský titul, tak to muselo být příjemné zadostiučinění, že?
Přesně tak. Pro mě jako ani ne sedmnáctiletého kluka to byl možná nejlepší hokejový rok v životě. Dařilo se nám v juniorce, kde jsme si dokráčeli pro třetí místo, do toho jsem trénoval s A-týmem a párkrát nakoukl i do extraligy. Byl jsem nesmírně šťastný za každé střídání, kterého se mi dostalo a fakt, že se to vyšperkovalo až v mistrovský titul, je takovou třešničkou na dortu, která se však v hokejové kariéře bude překonávat jen stěží.
Jak nahlížíte na brněnský hokej dnes? Bude váš otec na lavičce A-týmu chybět?
Zajímavá otázka. V Brně prošel kádr před sezonou poměrně vydatnou obměnou, přišly změny nejen na hráčských, ale rovněž trenérských postech. Jestli to byl posun směrem k lepšímu však ukáže až čas. Kluci teď začali vyhrávat, což je jenom dobře pro ně i celé město. A já jim neskutečně fandím. Vždycky jsem Brňák byl a vždycky také budu. Kometu sleduji i na dálku tady ve Finsku, nevynechal jsem snad ani jeden zápas (smích).
I bez draftu se dá vyhrát Stanley Cup
V zámoří jste vystřídal hned pět klubů během pouhých tří let. Rád cestujete?
(smích) Vypadá to blbě, já vím. Ale když se na to podívám zpětně, tak bych rozhodně neměnil. Díky vícero štacím jsem poznal několik skvělých lidí, nových měst, měl jsem možnost sledovat, jak každá organizace pracuje a myslím si, že právě to mě osobně hodně posunulo. A většinou to ani nebyly přesuny vynucené. Pouze v Kelowně, kde jsem skončil po vzájemné dohodě s vedením. A paradoxně tento trejd dodnes považuji za možná klíčový ve své americké kapitole.
Co vám dala do hokejového i osobního života kanadsko-americká juniorská škola?
Rozhodně mě naučila trpělivosti. Víte, když třeba u nás hrajete juniorku a vyčníváte, tak dostáváte prostor téměř všude a pořád. Jenže pak když odcestujete někam do světa, tak najednou zjistíte, že ta konkurence je větší, než jste si mysleli, a to vás může časem pořádně vytrestat. A to stejné se stalo i mně. V Brně jsem měl pravidelně bod na zápas, ale když jsem dorazil do zámoří, tak najednou vedle mě stálo sedm stejně kvalitních frajerů a já o své místo musel tvrdě bojovat. Je to o tom se naučit pracovat s trpělivostí a zároveň si umět na svou šanci počkat.
Dařilo se. Fanoušci už predikovali vaše umístění na draftu NHL, pak ale přišla krutá rána. Jak moc vám otevřela oči?
Abych byl zcela upřímný, tak to pro mě byl jeden z nejtěžších večerů v životě. Já s tím totiž malinko počítal, jelikož se mi před draftem dařilo, měl jsem navíc za sebou úspěšný mládežnický šampionát a vše šlo podle plánu. Ten večer jsem z toho byl opravdu hotový, ale postupem času ta bolest odešla. Probíral jsem to s rodinou, a nakonec došel k závěru, že to tak asi mělo být.
A nebýt tohoto neúspěchu, tak možná dnes nejste ve finském Jukuritu.
Přesně tak, jak říkáte. Ono to mohlo být všechno také na škodu. Mohlo to dopadnout tak, že bych byl draftován, usnul na vavřínech a myslel si o sobě, že jsem mistr světa. Nakonec jsem za tu facku i rád, jelikož mi ukázala, že kluci ve světě jsou ještě o stupínek výš a že musím na sobě více pracovat. Každý má tu cestu za svým snem jinou, podívejme se třeba na Michala Kempného, ideální příklad. Ten hrál do šestadvaceti let v Evropě a stejně dnes svírá v náručí Stanleyův pohár (úsměv).
Do Varů jsem před ničím neutíkal
Nemrzelo vás trochu, že vedle vás podepisovali nováčkovské kontrakty kamarádi Filip Král s Lukášem Dostálem?
Určitě ne. Ten můj draftovací ročník to byli právě oni dva, kdo to dotáhl takhle vysoko, a já jim to moc přál. Vyrůstali jsme společně odmalička a troufám si říct, že jsou to dodnes jedni z mých nejbližších přátel. Zrovna Filip, když podepisoval svůj kontrakt, tak jsem byl jeden z prvních, komu to psal. Já to bral tak, že to nevyšlo mě, ale naopak to díky klukům udělalo skvělou vizitku brněnskému hokeji, což je parádní.
Nakonec jste se jako rodina přeci jen dočkali, když letos prošel draftem bratranec Jakub Brabenec…
Ano, za Kubův úspěch jsem byl velice rád. Ostatně jako za každý jiný. Jak říkám, každým rokem jsem velmi rád za naše kluky na draftu, protože právě to dělá dobrou vizitku českému hokeji a doufejme, že to přinese do budoucna kýžené ovoce.
Bral jste následný přesun do Karlových Varů jako takový druhý nádech v kariéře?
Pro mě bylo hlavně důležité, že jsem si ze zámoří přivezl poměrně slušnou formu. Ten konec tam nebyl jednoduchý, koronavirová pandemie neustupovala a cestování tak nepřipadalo v úvahu. Proto jsem se vrátil domů, začal dokonce s Kometou i trénovat, ale ten tlak byl opravdu velký. Navíc poté přišlo na výpomoc pár kluků z NHL, což mi výrazně zkomplikovalo pozici v mužstvu. A poslouchat někde, že hraji jenom díky tátovi, to mi za to opravdu nestálo.
Bral jste to tak, že na západě Čech dostanete více prostoru, nebo to byl ze strany otce „taktický tah“?
Spíše bych řekl, že šlo opravdu o to, abych hrál. Od táty jsem se jenom dozvěděl, že mu volal pan Pešout a nabídl mi ve Varech opravdu skvělé podmínky. Nakonec to bylo nejlepší možné rozhodnutí, na západě Čech jsem odehrál skoro všechny zápasy a dostával na ledě velký prostor. Z osobního hlediska to pro mě byla opravdu důležitá a povedená sezona.
Po návratu do Brna byl váš návrat přímo na spadnutí. Když však přišla nabídka ze severu, asi nebylo o čem přemýšlet, viďte?
Ba naopak, přemýšlel jsem dlouho (smích). Možná je to taková malá slabina, ale já jsem opravdu velký Brňák a Komeťák, své rodné město miluji a odcházet pro mě bylo velmi těžké. Ta vidina toho zahrát si doma před těmi nejlepšími fanoušky byla opravdu lákavá, ale musel jsem také přemýšlet trochu do budoucna. A krok směrem do Finska byl v ten moment nejlepší.
Finská štace jako odrazový můstek zpět do zámoří?
Přesto jste si začátek s Jukuritem určitě představovali jinak. Jak reagují na prozatímní předposlední místo fanoušci a vedení?
Samozřejmě to umístění vypadá na první pohled zle, ale my si ty zápasy většinou prohráváme sami v koncovkách. Hrajeme se všemi celky vyrovnaně, ale zatím je na nás zkrátka deka. Avšak není potřeba panikařit, rovněž vedení nám stále tluče do hlavy, že musíme být trpěliví a ono to přijde. Je pravdou, že už je na čase začít bodovat, ale věřím, že se nám to brzy podaří zlomit.
A co atmosféra na stadionu? Takové malé finské Brno?
To určitě ne. Myslím si, že srovnávat jakékoliv fanoušky s těmi brněnskými je téměř nemožné. Tady v Jukuritu máme takový menší stadion, takže většinou chodí jenom kolem dvou tisíc diváků, někdy o trochu více. Samozřejmě když se daří, tak tu podporu cítíte, ale rozhodně to není to peklo, jaké zažívají kluci na Kometě.
Českou stopu v klubu mimo jiné rozšířil i Šimon Stránský. Trávíte společně i nějaký čas mimo led?
Já jsem vlastně Šimona poznal až tady ve Finsku, do té doby jsem o něm jenom věděl, že hrál chvíli za Kometu. Ale musím říct, že jsme si sedli fantasticky. Trávíme spolu čas v kabině, chodíme společně na tréninky, sem tam skočíme na oběd. Ano, je to fajn tu mít někoho, s kým si můžete popovídat, když vám třeba není nejlépe, nebo probrat aktuální dění u nás v Česku.
A co tatínek, dostává se vám do Skandinávie nějakých pravidelných rad přes telefon?
Táta tady za mnou byl už dvakrát. Byl se podívat, jak to tady celé funguje, zajímalo ho, jakým směrem se ubírají právě ve Finsku. Není to tak, že bychom si volali každý den, spíše si občas cinkneme, on se ptá, jak se mi daří, co tréninky, ale spíše se aktivně vyptávám já na dění v Kometě, abych byl samozřejmě pravidelně v obraze (smích).
Ve Finsku nyní máte kontrakt na dva roky, co plánujete pak?
Tohle je zatím hodně daleko. Momentálně tu mám rozdělanou práci na dva roky, během níž se budu snažit ze sebe vymáčknout co nejvíce. Není žádným tajemstvím, že největším snem je se zase vrátit bojovat do Ameriky, takže na tom s trenérama pracujeme každým dnem. Ale znáte to, člověk nikdy neví, co mu život nadělí, takže uvidíme, co se stane.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
