Jak se podařilo získat pro výstavu ve Znojmě trojici umělců, přiblížila kurátorka výstavy Andrea Krejčí, která měla na starost i produkci. "Jako prvního jsem oslovila Evžena Šimeru, s kterým mám dobré vztahy a navíc jsem k němu chodila do školy, když v Praze založil novou školu umění. Tam jsme se před osmi roky poznali. Ve Znojmě byl na návštěvě a chtěla jsem ho spojit s Davidem Hanvaldem, což se mi zdálo, že by to mohlo být zajímavé,“ přiblížila.

Umělci podle ní přišli s nápadem připojit se k výstavě kurátora Martina Dostála, který navrhl přizvat ještě Filipa Dvořáka. „Z jeho pohledu mělo dát propojení těchto tří umělců smysl. Výstava bude trvat do 26. dubna a bude zakončena sdíleným víkendem. Projekt je pořádán ve spolupráci s rakouskou galerií Kunst Raum Retz. Trojici vystavovatelů představíme zase v Rakousku. Ve dnech 24. až 26. dubna budou probíhat různé doprovodné akce, jako komentované prohlídky a další kulturní program,“ dodala Krejčí.

Evžen Šimera nechtěl ve svém výtvarném projevu zůstat v takzvané klasice, kdy štětec vytváří na ploše obraz. Zamyslel se prý a realizoval kreativní proces, jehož výsledkem byla úspěšná série gravitačně stékajících kapek, obdobně jako kapek, které jakoby umístil do stavu beztíže. Ne vždy může umělec dělat úplně vše podle svých představ a záměrů, umělcovu nevšední kreativitu částečně omezily nejen pedagogické aktivity, ale i láska.

Stejně starý, čtyřicetiletý David Hanvald, přistupuje ke svému výtvarnému vyjádření jiným směrem, v řadě případů ze hry s barevnými kostkami stavebnice a z racionálně-estetického přístupu k realitě, k realitě v umění a v umění v realitě. Jeho obrazové konstrukce vznikají z předobrazů vizuální skutečnosti. Je jedno, zda se jedná o dětskou stavebnici, modernistický obraz či plastiku, nebo třeba i z modernizmu vycházející lidovou dovednost.

Nejmladší z trojice, třicetiletý Filip Dvořák, se proslavil videem, v němž coby Caspar David Friedrich zápasí ve větru, sněhu a lesu s plátnem a obrazem. Obdobně jako jeho dva vystavující kolegové zkouší různé možnosti obrazů, využívá umělecké směry minulé doby, jako je gotická páska, barokní ornament nebo třeba impresionistický stín ve světle. Ani on není schopen udržet svoji představivost na ploše obrazu a přechází i do třetí dimenze.

Podle Dostála má výstava řadu spojitostí. „Jednou z nich je estetická záležitost, kdy umělci pracují v módu krásného díla, kdy se snaží estetiku překonávat, posouvat. To je skutečnost, která dělá umělce umělcem. Umělci staví na ramenou, hlavách, bedrech všech umělců, kteří tu byli před nimi. Aby měli pocit, že jsou skutečně umělci a abychom tomu všemu mohli dát status umění, které má v sobě určitou kreativitu, inovativnost a estetické parametry, tak se vše snaží překonávat a posouvat. Jakmile umělec jakýmkoliv způsobem posune estetiku, v okamžiku, kdy to udělá, se stává estetickým kánonem. Nikdy nikdo nemůže překonat tento paradox, což je možná jednou z hnacích sil umění. To je případ těchto tří vystavujících umělců," konstatoval kurátor ve svém úvodním projevu na vernisáži.

Moderní a progresivní umělci to nemají rozhodně lehké. Stačí si vzpomenout na velké osobnosti dějin, jak v oblasti výtvarné, hudební nebo i architektonické. Ve své době byli velmi často odsuzováni, ale teprve čas jim dal za pravdu. Byli avantgardisté a nebáli se překročit zavedené pořádky. Tak může náhodný divák chápat práce trojice vystavujících umělců. Nesrovnávat tradice, ale snažit se pomocí děl vstoupit do autorova nitra a zvážit, kam chce svým vyjádřením pokročit.

Jiří Eisenbruk