Herec Junák oslavil 70. narozeniny: V těžké době jsem se chtěl spláchnout, říká

Narozeniny slavíte těsně před Vánoci. Bylo vám to v dětství líto, nebo jste dárky dostával vždy odděleně?
Bylo. Maminka kolem sebe měla samé kluky, s ničím se nemazala. Mrzelo mě to, babička na to ale dbala velmi zodpovědně, takže musím říct, že jsem v ničem nebyl ošizen.

Předvánoční Rekabaret s Polívkovou: vánoční trhy a místo jídla vesmírná energie

Otec z vás chtěl mít potravinářského chemika, vy sám jste zvažoval kariéru advokáta. Co vás nakonec přimělo k herectví?
Když jsem byl malý kluk, bydleli jsme ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Byl jsem trochu exhibicionista, rád se předváděl. Proto mě maminka přihlásila do uměleckého kroužku. Později jsem poznal sousedy, kteří měli v rodině profesionálního herce, Miroslava Suchého. Ten byl tenkrát členem divadla v Hradci Králové. Když se mě zeptal, co chci dělat po maturitě, řekl jsem mu, že ze mě táta chce mít chemika. Nabídl mi, ať zkusím herectví. S bratrem jsme tedy vyrazili na prohlídku hradeckého divadla. A mně to učarovalo. Učarovaly mi herečky, které běhaly v lehkých župáncích ze dveří do dveří. Čuměl jsem na to jak v Jiříkově vidění.

Takže vás okouzlily hlavně herečky?
Nebyl jsem v mnoha divadlech, začínal jsem ve zlínském, pak mi nabídli angažmá v brněnském Mahenově, tam jsem byl osmnáct sezón. Poté v Divadle bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno – pozn. red.). V různých divadlech jsem ale hostoval. Každé z nich má svůj vlastní mozkový trust. Všechno se tam dozvíte. U nás je to rekvizitárna, v Mahenově divadle to byla pánská vlásenkárna, ve Zlíně zase kluci od techniky. Je to kouzlo, ten, kdo u nás nechodí do rekvizitárny, jako by nežil.

V Městském divadle Brno oslavíte příští rok třicet let od začátku působení. Plánoval jste někdy změnu angažmá?
U žádného z divadel jsem nikdy necítil, že bych padal do stereotypu. Všechno skončilo tím, že jsem nebyl ten, kdo rozvázal pracovní poměr. Většinou koncem března a v dubnu dávali ředitelé výpovědi, aby si kolegové sehnali do tří měsíců angažmá jinde. V létě už se totiž začíná zkoušet na novou sezónu. Jako nováčci jsme proto obesílali divadla, aby se na nás někdo přijel podívat. Napsal jsem si do Zlína a najednou přišel šéf činohry Mahenky s tím, že mi nabízel angažmá. Jenže už jsem podepsal smlouvu právě ve Zlíně. Po roce mě ale do Brna stejně přetáhli. Po vyhazovu z Mahenky jsem šel městem a potkal režiséra Rudolfa Tesáčka, který už všechno věděl a nabídl mi roli v Divotvorném hrnci. Tak jsem se ocitl v Městském divadle Brno.

Park Bedřich v Židenicích má nové chodníky a trvalky. Na jaře přibydou lavičky

Máte pocit, že vám v kariéře pomohlo štěstí?
První tři semestry na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění – pozn. red.) nám hereckou improvizaci přednášel herec Miroslav Horníček. Ta se naučit nedá, ale tím, že nám říkal různé zážitky a historky, nás pro život v divadle obohacoval, hnětl a připravoval. Vždy říkal, že je talent důležitý a bez něj to nejde, ale když nebudeme mít kapánek štěstí, nebude to ono. Stačí, že vám někdo zavolá kvůli konkurzu a říkáte si, že se vám nechce. Ale je lepší to vyzkoušet. Když se za sebou otočím, kousek štěstí jsem vždy měl a pořád se mě drží.

Na jakou roli nejraději vzpomínáte?
Na všechny vzpomínám rád. Role, kterými jsem si prošel, byly moje srdcovky. Nikdy se mi nestalo, že bych byl obsazen do něčeho, co mi nesedlo. Měl jsem roličky, kupodivu malé, které mě pro divadelní život vycepovaly. Když se v Mahenově činohře zkoušel Miláček, hrál jsem v první půli kostelníka a ve druhé hlavního pasáka. Kostelník měl přibližně šest vět dlouhý monolog. Přišel na jeviště, klekl si na klekátko, sepjal ruce a začal. Hrál, jak má těžký osud a nikdo mu nepomůže. Přišli jsme na čtyřhodinovou zkoušku, na jejímž konci mohli odejít všichni kromě mě. Během tří hodin mi režisér Zdeněk Kaloč slovo od slova rozpitval každou část, abych pochopil, co tím chce básník říci. Na konci mi řekl, že pokud nedostanu aplaus na otevřené scéně, dopustili jsme se chyby. A já ten aplaus nakonec vždycky měl.

Prožil jste ve vaší kariéře okamžik, kdy jste si říkal, že nastal zlom?
Měl jsem velmi komplikovaný přelom roku 2011 a 2012. Když to vezmu postupně, nejdřív zemřel Karel Janský, pak Erik Pardus, můj životní kamarád, s jehož smrtí jsem se dodnes nesmířil. Na konci roku 2011 jsem oslavil šedesátiny a bylo mi strašně smutno. Překulil se rok a začal tím, že mi během dvaceti dnů zemřel otec a poté i matka. To mě rozložilo úplně. Byli jsme na pohřbu a do toho přišla dcera s dvojčaty, že se rozvádí a její manžel ji opouští. Všechno se tak sesypalo, že jsem se chtěl spláchnout do hajzlu. Do toho mi zavolala režisérka Hana Mikolášková a zeptala se, jestli mám nějakou vysněnou roli. Nabídla mi postavu Řeka Zorby. Byla to moje poslední příležitost, jak se takové role zhostit, a tak jsem ji vzal.

Jaké role v současné době připravujete?
Teď jen lenoším a hraju. Nezkouším, nevím, co mě čeká, údajně se má na jeviště vrátit My Fair Lady, ale je otázkou, jestli bude stejně obsazená nebo omlazená. Jinak se každý den ráno věnuji přípravě Srdcovek (rozhlasový pořad Zdeňka Junáka – pozn. red.), pak něco přečtu, lenoším, a pak mám představení. Aktuálně je to Pretty Woman, Donaha! a Lakomec. Kromě toho připravuji reklamy a spolupracuji se studiem, kde načítám knihy.

Nebezpečná jízda Brnem na jednokolce: kurýr projel na červenou, objel i policii

Jak těžké je skloubení herectví, rádia a dabingu?
Důležité je všechno naplánovat. Naše divadlo plánuje dva měsíce dopředu, dnes tedy vím, co se bude dít v únoru. Když mi někdo zavolá, jak jsem na tom březnu, nemůžu to ještě tušit. Nesbírám známky, pohlednice ani tužky, máme chalupu, ale tam moc nedřu, jezdím se rekreovat. Baví mě lidi. Rád chodím na místa, kde se kumulují. Parky, nádraží, hospody, putyky. Kdysi dávno, ještě před Četnickými humoreskami, jsem rád jezdíval na vesnické pohřby. Díval se, jak ministrantovi padá kříž a hned ho zase rovná, jak kapela hraje na rozladěné nástroje. Pak nastaly humoresky a už jsem to nemohl páchat úplně inkognito.

Získáváte tím inspiraci pro divadelní role?
V podvědomí to možná někde je, spíš tak ale získávám impulzy pro Srdcovky. Na začátku je vždy básnička, pak následuje úvod, který si můžu udělat podle sebe. Pak už pokračuji podle dramaturgova scénáře. Hodně to ovlivňují také přání, která mi lidé posílají. Právě do pořadu čerpám inspiraci, kterou samozřejmě trochu přibarvím.

Věnujete se ještě pravidelně dabingu, nebo spíš už jen okrajově?
Řekl bych, že už pouze občasně. Mojí dlouhodobou postavou byl Ottfried Fischer, který hrál Big Bena, toho už ale dabuju sporadicky. Jezdím namlouvat do Prahy, ale že bych měl nějakou konkrétní stálou roli, to ne.

Zaměstnanci dopravního podniku dostanou přidáno. I přes problémy s rozpočtem

V době pandemie jste připravoval rozhlasový pořad Na klidné vlně. Jaký měl ohlas?
Obrovský. Zviditelnilo mě to ve všech vesničkách, protože se vysílal na všech regionálních stanicích. Abychom se ubránili nákaze, pracovali jsme ve dvou týmech, kdy jsme se střídali po čtrnácti dnech. Kontakt nebyl a lidé tak mohli poslat písničku komukoliv. Říkal jsem, že mi mohou poslat vzkaz mailem nebo jej namluvit na telefonní číslo. Problém byl v tom, že se často ozývalo jen haló, haló, Junák, jsi to ty? Některé babičky si s technikou občas nevěděly rady.

Vnímáte rozdíl mezi herectvím a rozhlasovým vysíláním?
Dlouho jsem se bál, abych se na jevišti nestal recitátorem. Zatím mi to žádný režisér naštěstí neřekl. Pro rádio mi zase divadlo dává hezkou mluvu. Podle nadřízeného mám pěknou češtinu, nespěchám a umím si pohrát se slovy. Mladí kolegové dnes s mluvením strašně spěchají. V rádiu musíme doslovovat. Na prknech se to ztratí, protože vás lidé vidí. Pokud vám nerozumí, můžou si větu alespoň nějak vydedukovat. V rozhlase je to jiné.

Blíží se Vánoce, plánujete si mezi svátky odpočinout?
Vánoční prázdniny neplánuji. Od pondělí do soboty jsem každý den v rádiu. Štědrý den je pro mě letos všedním dnem, stejně jako sobota. Oba dny totiž budu vysílat. Poprvé po skoro čtyřiceti letech budeme se ženou úplně sami v malém bytě. Předtím jsme měli obrovské bydlení s dcerou a jejím manželem. Konečně máme svoje soukromí, s nikým se nemusíme dělit o koupelnu. Budeme sami dva a uděláme si nádherné Vánoce.

Nejdřív prezident Trump, teď armádní gripeny. Brnu se při průletu vyhnuly

Dodržujete české vánoční zvyky a tradice?
Vánoce jsou čistě v mé režii, tedy naprosto klasické. Koupím stromek, kapra, stáhnu, obalím, usmažím, připravím bramborový salát, nachystám pití. U nás jsou svátky veskrze tradiční, dodržujeme všechny zvyky včetně prázdného místa pro náhodného kolemjdoucího. Jednou jsme byli o Vánocích v Dubaji. Sice to bylo nádherné, ale českým Vánocům se nic nevyrovnalo. Radši o Štědrém dni vykuchám rybu, než abych měl jezdit na velbloudech. Letos se dokonce musím pochlubit, že už mám nakoupené všechny dárky.

Oslavil jste sedmdesáté narozeniny. Přemýšlíte o hereckém nebo rozhlasovém důchodu?
Poprvé se mi povedlo oslavit svoje narozeniny přesně v tentýž den, letos dokonce v 17:20, což je přesný čas mého narození. Už jsem v divadle několikrát naznačil, že bych šel do penze, Stanislav Moša (ředitel Městského divadla Brno – pozn. red.) o tom ale nechce slyšet. Na oslavě na mě naléhal, ať v divadle ještě nějaký rok zůstanu a já mu slíbil, že tam ještě sedmdesát let vydržím. Práce v rozhlase mě samozřejmě těší, jednou ale přijde moment, kdy moje tvorba zestárne. Nechci se od toho ale odtrhnout. Když mi v budoucnu někdo z divadla zavolá, rád se tam jednou týdně otočím, sednu si do rekvizitárny na cigaretu a dozvím se, co je nového.