Jaká je historie božického kina Marta?
Vzniklo jako budovatelské kino, což napovídá už název, který kino dostalo po manželce prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Ale jako v mnoha dalších obcích bylo také jedinou nebo téměř jedinou místní kulturní institucí. V Božicích se ho naštěstí podařilo zachránit, zůstalo v majetku obce a provozuje ho Ivan Hudec…

Velký nadšenec do starých biografů a jejich techniky…
Přesně tak. Celé to začalo tak, že původní provozovatel Ivana před nějakými patnácti lety požádal, aby tam opravil elektřinu. Ivan se do toho pustil se vší láskou a chutí, a výsledek je takový, že když tam přijdete, cítíte se jako byste se ocitl v roce 1985. Tak důkladně je všechno obnoveno a opraveno do dobové podoby. Ivan si dal tu práci, že objížděl kina v okolí a získával původní vybavení. Od sedaček třeba po podepsanou fotografii Josefa Kemra a plakátů ať už budovatelských nebo z devadesátých let, kdy kino ještě bylo v provozu. Božice i díky takhle skvěle obnovenému kinu získaly bronzovou příčku v soutěži Obec roku v roce 2011.

Mimochodem, jaké filmy božické kino hrávalo dříve?
Pamětníci, kteří chodí na náš filmový klub, vzpomínají, že tady viděli třeba Jurský park a jiné slavné snímky z devadesátých let. I ti starší si ale třeba pamatují, že v sedmdesátých a osmdesátých letech v Martě viděli Žlutou ponorku a další filmy s Beatles, což mě docela překvapilo. Mimoto samozřejmě promítalo i dobově poplatné ideologické filmy a školní představení.

Vy jste se k Martě dostala jak?
Z Božic pochází můj partner. A jeho bratr je filmový kritik Kamil Fila. Vždycky, když jsme přijeli do Božic, chodili jsme kolem Marty a partner s Kamilem vzpomínali, co tam kdy viděli. Protože sama částečně pracuji v oblasti filmové distribuce, tak jsem navrhla vedení obce, zda by tam neměli zájem tam znovu promítat a setkala se příznivou odezvou. Od března jsme vyzkoušeli první promítání.

Jaká byla odezva?
Velmi příjemně nás překvapilo, že na první dětské pásmo bylo úplně plno. Rodiče s dětmi jezdí i ze širšího okolí. Začali jsme tedy s kombinovaným programem dětských pásem a filmů pro dospělé publikum. Nejprve jsme promítali jednou měsíčně a nyní se už zdá, že budeme vždy o víkendu promítat každých čtrnáct dní.

Jaké filmy dnes můžete na původní technice promítat?
Vedle krásných původních strojů na promítání filmových pásů má kino i projekční zařízení na Blue-ray, takže ve výběru příliš omezeni nejsme, vyjma nejnovějších snímků.

Co nyní diváci v Martě uvidí?
V první řadě jsme se dohodli s distributorem Film Europe, který organizuje festival Be2Can. Ten představuje úspěšné snímky z největších evropských filmových festivalů od Berlinale po Cannes. Jsou to skvělé filmy, které se paradoxně nedostávají do nabídky multiplexů. Za čtrnáct dní například pustíme výborný psychologický thriller Zabití posvátného jelena. Chceme ale samozřejmě vyjít vstříc i většinovému divákovi.

Máte už stálé diváky?
Je výborné, že takříkajíc tvrdé klubové jádro už se vytvořilo. Jsou to lidé, kteří jednak přicházejí za filmovým zážitkem, jednak nastává něco, co ve velkém městě v kině člověk prostě nezažije. Někteří diváci totiž přinesou víno, další napečou a pak po promítání ještě v kině zůstáváme u domácích koláčků a vín místních vinařů.

Čím si vás vlastně tak získal svět filmu a kin?
Jsem absolventkou filmové vědy na Filosofické fakultě University Karlovy, což je důvod, proč mám k tématu tak blízko. Jinak jsem ale řadu let pracovala a pracuji na českých vysokých školách, kde se věnuji propagaci vědy.

Jsou i propagace kina a vědy v něčem podobné?
Je v tom velká analogie. Mám stejné pocity, jako když jsme s kolegy vytvářeli programy pro děti a učitele či rodiče. Přejete si jediné, mít plný sál. A je jedno jestli je to přednáškový sál nebo kinosál.

Jak tohle všechno kloubíte s rodinou?
Je to poněkud složitější. U mého staršího syna, jsou mu nyní tři roky, se projevila autistická porucha. Aktivita kolem kina je trochu hobby, ale vzhledem k tomu, že naše rodinná situace bývá náročná fyzicky a někdy i psychicky, je to pro mě určitá forma relaxace. Možná zní divně, ale jde ale o to, že mohu myšlenky soustředit i na něco jiného, než například na boje s úřady a katastrofálním nedostatkem sociální péče.