Album Janek Ledecký nahrál s Filharmonií Hradec Králové jako studiovou verzi svého prvního symfonického turné z roku 2019, které obsáhlo koncerty v Ostravě, Zlíně, Praze, Hradci Králové a Brně. Postupně se na nich představil s Janáčkovou filharmonií, Filharmonií Bohuslava Martinů, Filharmonií Hradec Králové a Czech Virtuosi.

„Mám takový pocit, že s touto deskou jdeme do jistoty, protože prostřednictvím zmíněných vyprodaných koncertů jsme si ověřili, že mé nejúspěšnější a časem prověřené kousky v úpravách pro symfonický orchestr u posluchačů zabodovaly. Samozřejmě, písnička funguje, když ji zazpíváte bez doprovodu jako a cappella, s kytarou už je to lepší, s kapelou ještě lepší, ale symfoňák se trumfnout nedá. To je prostě ta největší výbava, jakou můžete písničce dát,“ říká Janek Ledecký.

Co vás vlastně přivedlo k nápadu spolupracovat se symfoniky, potažmo dát vašim písním symfonickou podobu?
Vyhecovala mě k tomu agentura, ale moc mě přemlouvat nemusela, protože jsem měl v hlavě zážitek z dob, kdy jsme s Martinem Kumžákem nahrávali ve studiu Smečky hudbu k mému muzikálu Hamlet. To se dá těžko popsat, zkrátka mám pořád v hlavě tu prvotní verzi, jak jsem to vymyslel a nahrál s kytarou někde ve Špindlu. A najednou se do toho opře sedmdesát hráčů, co ty své instrumenty fakt ovládají. A když se k tomu připojí skvělá aranž a orchestrace, což se tenkrát Martinovi fakt povedlo, tak je to kombinace skladatelského triumfu a současně největší hudební pokory před hudbou jako takovou. Aspoň u mě. Takže jsem si říkal, že bych si podobný zážitek znovu rád dopřál.

Koncert Sandry v Olomouci u OC Šantovka, 19. května 2022
Hvězda osmdesátek Sandra roztancovala Olomouc, Michal David nezůstal pozadu

V případě desky Symphonic se orchestrace vašich hitů, jako jsou třeba Právě teď, Pěkná, pěkná, pěkná či Proklínám, ujal bubeník vaší kapely Hanz Sedlář. Jak k tomu došlo?
Hanz je multiinstrumentalista, skládá i filmovou muziku. Dal jsem mu zadání, ať ty moje písničky, co spolu hrajeme, rozmontuje na součástky a využije potenciálu symfonického orchestru, protože nemám rád řešení, kdy kapela trvá na tom, že všechno zahraje jako na deskách nebo na koncertech a k tomu se přilepí orchestr. To považuju za hřích, za nevyužití potenciálu orchestrů, jejichž zvuk se utvářel po několik století k jedné velké dokonalosti. Hanz to napsal skvěle a když se ukázalo, že je problém sehnat na naše termíny kvalitního dirigenta, tak navíc celé turné oddirigoval.

Věřte mi, že stoupnout si s taktovkou před tak věhlasné orchestry, je jako nastoupit v manéži jako krotitel šelem. Buďto to dáte, nebo vás sežerou. A Hanz to zvládl. Protože je skvělý muzikant, ty party znal do poslední noty a navíc má charisma, bez kterého se to neobejde.

Na ono turné jste přizval i Ivana Hlase, jehož píseň Malagelo je – v koncertní verzi z Rudolfina - i součástí desky…
Ivana jsem pozval na turné jako hosta z důvodu, že jsem se od něj učil, jak se správně píšou české texty. Když jsem v půlce koncertu oznámil, že na jeviště přichází Ivan Hlas, všichni v sále si stoupli. A to už jsem byl fakt „načatej“. Na závěr pak ještě Ivan musel přidat Na kolena. A když jsme v narvaném Rudolfinu zpívali za zády se sedmdesáti filharmoniky „a vaše saka vám posere pták“, tak mi došlo, že jsem v mé kariéře právě dostavěl velký oblouk a že cokoli dalšího přijde, bude bonus. To si nevymyslíte.

Vaše seznámení s Ivanem Hlasem proběhlo v jedné slavné hospodě, kam byste ale možná vůbec nezavítal. Jak to tenkrát bylo?
Seznámili jsme se v hospodě Houtyš, což je zkratka pro Hostinec U Tyšerů na Hanspaluce. Jednou mě tam coby Žižkováka přivedl můj kamarád Pavel Kučera, s nímž jsem v mém bluesovém období hrál po hospodách věci od Dylana a Rolling Stones. U jednoho stolu tam seděli Ondra Hejma, bráchové Tesaříci, Bluesberry, Krausberry a právě Ivan Hlas. Bylo to pro mě jako zjevení, protože jsem do té doby netušil, že muzika, která mě nejvíc bavila, se dá senzačně dělat v češtině. V rohu tam mimochodem stálo piano, na které – jak se traduje -, hrál Bedřich Smetana, když se motal po Hanspaulce. Dlužno říct, že Haunspaláci jsou velcí patrioti, takže místo k sezení tam bylo opravdu jen pro ně, byla to uzavřená komunita. Vzpomínám si, že jsem tenkrát byl rád za místo u dveří. U dveří na záchod.

Bylo vám dvacet, když jste se stal členem kapely Žentour. Co tomu předcházelo, musel jste projít konkurzem?
Jasně. Bylo to zrovna v týdnu, tedy roku 1982, kdy se kluci přestali jmenovat Hemenex a začali si říkat Žentour. K té změně došlo z důvodu, že Hemenex přišel soudruhům jako moc americký název. Nekecám. A proto Žentour, což je pohříchu české slovo, většina lidí ale neví, co znamená… Na konkurz na post zpěváka mě dohodila Jana Koubková. Váže se k tomu historka, kterou občas dávám k dobru. Žentour se totiž tenkrát rozhodli, že místo jazzrocku budou hrát „novou vlnu“ se vším všudy, takže i s image, jenže já jsem nosil delší vlasy. Ani můj repertoár do toho jejich nezapadal, hráli zvláštní muziku s texty ze slabikáře pro zvláštní školy, ale jako celek měli velkou energii. Což mě bavilo. Když si mě poslechli, řekli - hele, docela dobrý, ale ty vlasy, máničky, jsou mrtvý, teď jede „nová vlna“…

Vzhledem k tomu, že jsem končil druhák na právech a na podzim mě čekala vojenská katedra, tak jsem ty vlasy shodil. Na druhou zkoušku jsem přišel dohola a oni mě nepoznali. Což mi vůbec nedošlo. Zase jsem zazpíval, už mi ty věci šly líp, a pak jsem si odskočil do hospody U Zpěváčků, kousek od jejich sklepní zkušebny za Národním divadlem. A když jsem se tam vracel, při sestupování schodů jsem slyšel, jak se baví ve stylu – hele, tenhle je možná ještě lepší než ten, co tu byl minule. Má lepší image. Takže mě vzali do Žentouru nadvakrát.

Český hudební skladatel, zpěvák a občanský aktivista Michael Kocáb.
Rockeři nedisponují uměním odcházet, říká hudebník Michael Kocáb

Za vaši desetiletou éru se Žentourem vznikla řada hitů. Určitě jste si to období užívali. Jak se na to zpětně díváte?
Za těch deset let prošel Žentour dvěma etapami. Ta první byla undergroundová, kdy jsme spolupracovali s Baletní jednotkou Křeč bratrů Cabanových. Pak ale přišel moment, že o nás v časopisu Tribuna vyšel článek s nadpisem – Čtyři punkáči z pražské konzervatoře zvedli ze sedadel pražskou Lucernu. Což ten blb, který to napsal, myslel hanlivě. Byl přesvědčený, že se nad tím všichni pozastaví, protože na koncertě se přece sedí. Ve skutečnosti nám ten článek otevřel dveře do subkulturního světa, takže jsme se v tu chvíli stali nejžádanějším zbožím na undergroundovém trhu. A pak v únoru roku 1989, kdy se nám třikrát po sobě podařilo vyhrát Triangl s Utajeným světadílem, o tři měsíce později jsme dostali Bratislavskou lyru za písničku Promilujem celou noc a v létě vyšel singl Všechno bude fajn, jsme se stali nejhranější partou v éteru. Vykoplo nás to z klubů rovnou na stadiony.

A proč jste se tedy rozhodl odejít na sólovou dráhu?
Po druhém albu Žentouru jsem se rozepsal, měl jsem hotových nějakých dvanáct písniček. Ale Honza Černý jako šéf kapely měl pocit, že s dalším albem bychom měli ještě rok počkat. A tak jsem se rozhodl, že si udělám sólovku a pak se do Žentouru vrátím. Paľo Habera si tehdy taky udělal Lietam v tom tiež a pak se vrátil do Teamu… Deska Na ptáky jsme krátký se nakonec stala mou zásadní. Už když jsem ji nahrával, došlo mi, že to je to, co chci dělat – být za všechno stoprocentně zodpovědný. A že když jsem schopný napsat muziku a texty, tak mám úžasnou šanci nabrat si do každého projektu jinou sestavu muzikantů. Od té doby to tak dělám. Takže jsem si na sólovou dráhu odskočil a už jsem se z ní nevrátil.

Postupem času jste se pustil i do psaní muzikálů. Chtělo to velkou odvahu?
K tomu mě taky přemluvili. Nikdy jsem muzikálové ambice neměl. Stalo se ale, že už zmiňovaný Martin Kumžák, který mi v roce 1997 produkoval desku Mít kliku, za mnou přišel a říkal: „Tohle je tvoje šestá sólová deska, sám si píšeš muziku a texty, všechny písničky jsou zlaté a platinové. Nechceš zkusit něco pořádného?“ Nechápavě jsem se ho zeptal, co tím má na mysli. Protože přece to, co dělám, je nejvíc! A Martin vytáhl Hamleta. Bylo to na zahradě studia Citrón v Ostravě a kvetly třešně. A já tenkrát vůbec netušil, jakým zásadním způsobem mi to změní život a co všechno na základě této události nastane.

Bylo vám to téma blízké, Shakespeare obecně?
No, jasně. Martin přinesl svazek Shakespearových tragédií v Saudkově překladu. Měli jsme ho doma v rodičovské knihovně, kterou jsem celou přejel minimálně dvakrát, Hamleta nevyjímaje. A když jsem pak v prváku na gymplu v rámci klubu mladých diváků viděl Hamleta v podání Jaromíra Hanzlíka na jevišti vinohradského divadla, byl jsem v úžasu. Viděl jsem samozřejmě i Zeffirelliho filmovou verzi s Melem Gibsonem i tu s Kennethem Branaghem, prostě mě to zajímalo. Takže jsem Martinovi na jeho nápad kývl. Ale řekl jsem mu, že nemám žádné „know-how“. Upřímně řečeno, v té době byl muzikál žánr, kterým jsem opovrhoval, jediné, co jsem uznával, je Jesus Christ Superstar, což ovšem není klasický muzikál. A tak jsme se rozjeli do Ameriky, kde jsme během čtrnácti dnů viděli na Broadwayi všechno, co se vidět dalo. Odvezl jsem si poznatek, že způsobů, jak převyprávět nějaký příběh muzikou a písničkami, je nepřeberně mnoho. A jediné, co se musí dodržet, jsou pravidla dramaturgie. A dělat to nejlíp, jak člověk umí.

Nakonec se váš Hamlet dočkal obrovského úspěchu, byl uváděný nejen v Česku a na Slovensku, ale i v Jižní Koreji, Japonsku a v USA. Mohlo vás něco takového napadnout?
No, je to neuvěřitelné. Na světě se do Hamleta pustila spousta lidí. A mnozí si na něm vylámali zuby. Mého Hamleta vidělo dohromady už milion dvě stě tisíc lidí, stal se světově nejúspěšnějším hudebním přepisem nejslavnějšího Shakespearova dramatu. Je to něco, čeho si nesmírně vážím.

Následně jste napsal muzikálové tituly Galielo, Iago a Vánoční zázrak. Nosíte v hlavě další téma, které byste rád převedl na jeviště?
V šuplíku mám dvě rozpracovaná. S jejich realizací už to bylo „na spadnutí“, ale do všeho vstoupil covid a teď přijdou postcovidové následky, kdy budeme lidi znovu učit chodit do divadel. Doufám, že se nám to podaří.

Zpěvák Josef Zíma
Josef Zíma slaví devadesátku. Žiju a plánuju, to je jasné, říká usměvavý zpěvák

A o co tedy jde?
K jednomu muzikálu jsem napsal libreto, je založený na písničkách Petera Nagye, Janka Lehotského a Pavola Hammela a jmenuje se Frajeri. Jejich písničky jsou tak silné, že se to psalo samo. Vytvořil jsem z nich příběh, který je dojemný, což je to nejsnadnější, ale zároveň je v něm i spousta legrace. Muzikál by se měl uvádět na Slovensku, moc se na to těším. A další věc, kterou mám v šuplíku, se jmenuje Zapomeňte na Shakespeara.

A tím se vyrovnáte se Shakespearem..
No, asi jo. Myslím, že k tomu dozrál ten správný čas.

Ptát se vás, jak a zda vůbec prožíváte fakt, že stojíte na prahu šedesátky, je možná nepatřičné. Zvlášť když na to vůbec nevypadáte – vzhledem, ani myšlením. Přesto, cítíte to jako nějaký zlom?
Nějaké jubileum je mi šumák. Tou dobou budu v Řecku, kde mi už loni dcera Ester s mou báječnou manželkou připravily tak úžasný narozeninový večer, že nevím, jak to chtějí letos trumfnout. Rovnou jsem jim dopředu hlásil, že v rámci svých narozenin bych si tam rád zahrál… Jezdí tam spousta kamarádů surfařů, je to hodně mezinárodní sdružení z celého světa, nejvíc z Evropy, ale jsou tam třeba i Australané. Tak si snad všichni uděláme krásný večer. S českými posluchači budu slavit prostřednictvím zmiňovaných minifestivalů s názvem LX tour, které se uskuteční od 9. června do 15. září ve Velkých Losinách, Opočně, Lázních Kynžvart, Uherském Brodě, Sezimově Ústí a Praze. Mými hosty budou Sarah & The Adams, kapela mého syna Jonáše Cold Licks, což je teda velký nářez, a Ivan Hlas.

Celé se to bude odehrávat ve výpravě, kterou jsem udělali k akustickému turné, totiž v hospodských kulisách Baru Svět. Jsou v něm otřískané žide, funkční pípa, holky, které zpívají a přitom roznášejí pivo… Je mi v tom prostředí dobře. V těch hospodách to bývalo o lidech, kteří si sami sebe vybrali, což bylo hodně důležité.

Zmínil jste Ester – odpočívá po náročné sezoně, nebo už zase trénuje?
Po skončení seriálu světového poháru byla v Londýně, aby si odpočinula, ale už je zase na kopci, testuje a trénuje. Takže přišel ten moment, kdy se vybírá materiál na příští sezonu.

Jako táta na ni musíte být pyšný, to je jasné. Býváte vidět i mezi fanoušky, když jde o televizní přenosy. Hodně ji na jejích závodních cestách doprovázíte?
Ano, když mám volno, tak jedu. Díky tomu jsem se dostal do hodně netradičních lyžařských destinací – Colorado, Whistler, to je jasné, jsou to super místa. Ale zalyžoval jsem si taky v Turecku, na Leninských horách u Moskvy, kde se odehrával jeden snowboardový svěťák, nebo třeba v Japonsku a Jižní Koreji.

Petr Janda.
Petr Janda oslaví osmdesáté narozeniny. Múza mě má prostě ráda, říká

Máte bohatý život – a když už jste zmínil Moskvu, asociace je jasná. Sledujete současnou situaci na Ukrajině?
Samozřejmě. Nikdo nevěřil, že se něco takového může stát, ani super kovaní odborníci. A to ani den předtím než Rusko Ukrajinu napadlo. Je pochopitelné, že my Češi tuto událost bereme ještě jinak než zbytek Evropy. Sám si velice zřetelně vybavuju zvuk, jaký dělají tanky, když jedou po dlažbě. Bylo mi šest let, když Rusové vrhli do Prahy, a tohle fakt nezapomenu. Takže se modlím, aby válka skončila co nejdřív. Samozřejmě vím, že to byla vojska Varšavské smlouvy. Ale pojďme věci nazývat pravým jménem. A to se vždycky odvíjí od toho, kdo za tím stojí a celé to organizuje.