„Ke hraní mě přivedl můj otec. Housle jsem poprvé držela ve čtyřech letech. Chodila jsem do přípravky a později do Lidové školy umění,“ vzpomíná na začátky své kariéry houslistka.

Pamatuje si na časy, kdy byla pro hru zapálená i na období, kdy ji to vůbec nebavilo.

„Záviděla jsem svým spolužákům, kteří mohli chodit ven. Já musela s futrálem do hudebky a pak doma cvičit. Ze začátku jsem tomu věnovala dvacet minut denně, později hodinu až dvě. Navíc jsem hrávala v Dyjavánku,“ vysvětluje Krčálová.

Jak dodává, pak ale přišla doba, kdy si uvědomila, že housle jsou tím, co by chtěla studovat. „Začala jsem se připravovat na studium na konzervatoři. V té době jsem dostala i své první housle, které stály dva tisíce euro. Před tím jsem je měla jen půjčené,“ popisuje mladá slečna.
Ke hraní ji otec někdy musel nutit. „Třeba etudy mě vůbec nebavily. Ale táta se mnou hrál některé na flétnu, tak jsem mu teď vděčná, že jsem u hraní zůstala,“ říká Krčálová.

Jako houslistka může zapomenout na dlouhé nehty. „To si dovolit nemůžu. Lak ano, ale taky žádné prstýnky na levé ruce. Ty se musí sundávat. Takže snubní prsteny nosí houslisté na pravé ruce,“ popisuje.
Z častého hraní jí tvrdne kůže na prstech.

„Puchýře naštěstí nemám, jen tvrdou kůži, která se někdy odlupuje. Na krku mám flek od držení houslí a ke všemu křivá záda z postoje. Ale to má asi každý, kdo na housle hraje,“ vypočítává s úsměvem mladá houslistka.

Na koncertech už zažila různé trapasy. „Třeba mi upadl smyčec, měla jsem okno, nebo jsem třeba začala hrát, když byl celý orchestr ticho. To se pak ozývalo šumění, kdo to byl,“ usmívá se při vzpomínkách na trapné situace Krčálová.

Se svými spolužačkami si založily vlastní cimbálku. „Je nás pět a každá jsme z jiného kraje. Hrajeme tedy různé folklórní písničky a třeba i Beatles. Nemáme kroje, ale barevná trička a jednou nám někdo řekl, že vypadáme jako lentilky. To jméno nám už zůstalo,“ vzpomíná Krčálová.