Proč jste se vrátil do Brna?
Nabídka zahrát si v Amadeovi byla na stole už asi dva až tři roky. Pořád jsme ale museli spolupráci odsouvat kvůli mojí vytíženosti v Národním divadle a na různých natáčeních. Povedlo se to tedy až po mém odchodu z pražského angažmá. A je symbolické, že se tak stalo přesně v období, kdy jsem, stejně jako tehdy na začátku devadesátých let, pocítil, že by bylo dobré od základu změnit vše.
Jak vnímáte, že si zahrajete právě na Provázku, kde jste předtím strávil sedmnáct let?
Vše v životě je svým způsobem osudové, takže asi to tak mělo být. I v Amadeovi se často opíráme o osud a o Boha. Protože kdo naše kroky skutečně řídí, to nikdo z nás neví. Ale pro mě je každopádně nádherné, že se zase po letech setkávám s Lárym Hauserem, Pavlem Zatloukalem nebo Ivanou Hloužkovou. Připadá mi, jako bychom spolu dozkoušeli poslední inscenaci včera.
Sledoval jste stále tvorbu Provázku?
Určitě, jezdil jsem téměř na každou jejich premiéru. Moje vazba s tímto divadlem se nikdy nepřetrhala. Proto se teď vracím na Provázek jako domů. Některá média spekulovala o tom, že jsem odešel z Národního divadla proto, abych si mohl otevřít vlastní divadlo. To už ale dávno otevřené je, protože Provázek je moje divadlo.
Loni v září jste se zúčastnil oslav pětačtyřiceti let od vzniku Provázku. Jaké jste měl pocity?
Byla to pro mě především krásná připomínka něčeho, co kdysi hýbalo Brnem. Na druhou stranu mi to připadalo jako něco už tak vzdáleného, že to bylo až neskutečné. Provázek mi dal základ, ze kterého čerpám dodnes. Bylo příjemné, když tam okolo mě seděli Bořivoj Srba, Eva Tálská, Petr Oslzlý nebo Milan Uhde, kterým vděčím za hodně. Bohužel už tam s námi nemohli být Peter Scherhaufer a Zdeněk Pospíšil.
Vrátil jste se tím po letech do Procházkovy síně Domu umění, kde Provázek začínal. Jaká další místa máte spojená s vaším dřívějším působením v Brně?
Těch míst bylo moc. Třeba dnes už neexistující cukrárnu U Očků. Bývala vedle Typosu a patřila k hlavním centrům brněnského dění. Chodívali tam básníci, režiséři, herci, spisovatelé i sportovci. Dále je to Bohemka, která sice na tehdejší poměry působila honosně, ale pro nás to byla nejbližší zastávka po představení. Za zábavou a krásnými holkami jsme chodili do vinárny Venuše a klubů Trias, Topas nebo Helias, které byly na vysokoškolských kolejích. Na pivo jsme chodili na přehradu k Šulákovi nebo ke Lvovi.
KDO JE MIROSLAV DONUTIL
• český divadelní a filmový
herec
• narodil se 7. února 1951 v
Třebíči
• vystudoval gymnázium v Brně
a herectví na JAMU
• v letech 1973 až 1990 byl
členem brněnského Divadla
Husa na Provázku
• po roce 1990 přešel do
Prahy, kde byl třiadvacet let
členem činohry Národního
divadla, od loňského podzimu
je na volné noze
• od roku 1994 odehrál přes
500 repríz komedie Sluha
dvou pánů, která je
nejhranější činoherní
inscenací Národního divadla v
její historii
• osmkrát získal televizní cenu
TýTý, jednou Českého lva
• je ženatý, má syny Tomáše a
Martina
Jak dlouho ve vás zrálo rozhodnutí odejít z Národního divadla?
Poprvé jsem přišel s touto variantou za Michalem Dočekalem (umělecký šéf činohry pozn. aut.) už asi před čtyřmi lety. Tehdy jsme se ale ještě domluvili na některých vstřícných krocích a oboustranně výhodných řešeních. Stejné rozhodnutí ale ve mně postupně dozrávalo, až vyvrcholilo událostmi loni v srpnu.
Co vás v posledních letech vedlo k úvahám o odchodu?
Angažmá v Národním divadle je velmi zavazující a částečně i svazující. Jste členem první scény v zemi, takže je na vás pochopitelně kladeno mnoho požadavků. A pokud nemáte kvůli divadelnímu provozu možnost dělat další věci, které vás lákají a naplňují, dochází zákonitě ke střetům. A já se právě cítil ještě dostatečně silný na to, abych točil v televizi, ve filmu a zahrál si jinde. Jenže tohle všechno jsem musel odkládat, protože to prostě nešlo termínově skloubit.
Říká se ale, že z Národního divadla se neodchází.
Je pravda, že Národní divadlo je vrchol českého divadelnictví. Proto k němu nikdy nepřestanu pociťovat úctu. Třiadvacet let se nedá jen tak zapomenout. Těšilo mě, že jsem byl, a vlastně stále jsem, jeho součástí. Pořád tam účinkuji ve čtyřech inscenacích: Sluha dvou pánů, Naši furianti, Revizor a Věc Makropulos, která se však bude brzy stahovat z repertoáru. A je možné, že se tam v budoucnu ještě jako host v nějaké nové roli objevím.
Pocítil jste už po svém odchodu na volnou nohu víc svobody?
Jednoznačně. Jakmile se to rozkřiklo, začaly se nabídky hrnout jako lavina. Nechci ale přijímat vše a vybírám si jen to, co mě těší. Hned po zkoušení Amadea v Brně mě čeká natáčení seriálu Doktor Martin, kde si mě vybrali za představitele hlavní role. Tento klasický seriál už několik let hýbe Evropou a je velmi populární. K tomu ještě dotáčím pokračování seriálu Znamení koně, čeká mě jeden televizní česko-řecký film, také natáčení s Robertem Sedláčkem a Tomaszem Mielnikem.
Jaké pro vás bude první divadelní setkání s vaším synem ve velkých rolích? Nemáte tendenci mu radit?
Na tohle jsem opatrný od chvíle, kdy se hlásil na konzervatoř. Už tehdy mě překvapil, jak svědomitě se na přijímačky připravil. A od té doby mě překvapovat nepřestal. Takže ani není důvod, abych mu do toho ještě kecal. Musí si tu svoji cestičku prošlapat sám, jako kdysi já.
Necítíte za něj na jevišti větší zodpovědnost?
To ne, za něj má zodpovědnost režisér Vladimír Morávek, který si ho do role Mozarta vybral. Stejně jako si ho předtím vybral v Národním divadle Ivan Rajmont do Sluhy dvou pánů. Jakkoliv si někdo může myslet, že jsem si ho tam dosadil já. Ale ať si každý myslí, co chce.
Jaký bude Amadeus v brněnském pojetí?
Hlavním tématem hry je samozřejmě známý střet geniality Mozarta s průměrností Salieriho. I když ve skutečnosti to tak vůbec nebylo, což nám na jedné ze zkoušek přiblížil v odborné přednášce Miloš Štědroň. Salieri byl velmi nadaný a ve své době vážený skladatel, zatímco o Mozarta tehdy nikdo moc nestál. Žádná rivalita a zášť mezi nimi neexistovala, ani nemohla, neboť Mozart byl oproti Salierimu teprve začínajícím skladatelem. Salieri k Mozartovi naopak hleděl s obdivem, staral se o jeho děti i o to, aby jeho žena neumřela hlady. Onu všeobecně známou zápletku si pro svoji hru vymyslel autor Peter Shaffer, Miloš Forman si ji potom upravil do svého filmu a z Formanova filmového scénáře teď vychází i Vladimír Morávek.
Jak na vás zapůsobil film Amadeus od Miloše Formana?
Na tom je zajímavé, že Miloš mě dokonce kdysi k účinkování v tomto filmu přizval. Jenže tehdejší ředitel Státního divadla Brno Šeda to zakázal. V davových scénách měl ve filmu účinkovat i celý provázkovský soubor, ale to tehdy zase termínově znemožnil náš zahraniční zájezd. Od té doby se s Milošem přátelím a když jedu do Ameriky, tak ho navštěvuji. Pamatuji si, jak před natáčením Amadea přijel Miloš i se svým štábem do Brna. Bylo to přesně v den, kdy umřel Brežněv, takže se v žádném divadle nesmělo hrát. My jsme mu ale přesto na utajeném představení jen pro kamarády sehráli inscenaci od Evy Tálské Příběhy dlouhého nosu.
Jak se vám spolupracuje s režisérem Vladimírem Morávkem?
S Vladimírem jsme se potkali v pražském divadle Globe, kde jsem v jeho režii hrál Richarda III. Pak jsem u něj hrál ve filmech Nuda v Brně a Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Natočil o mně také televizní dokument s názvem Miláček národa. Máme k sobě s Vladimírem velmi blízko. Líbí se mi jeho originální divadelní vidění. Ještě jako student se chodil dívat na naše provázkovská představení. Čtení o hraběnce Jenovéfě viděl prý snad čtyřicetkrát. Říká, že to bylo hlavně kvůli mně. Pokud to tak je, tak se nám ten kruh teď krásně uzavírá. Já jsem kvůli němu teď přišel zkoušet na Provázek.
Před pár dny mělo v kinech premiéru pokračování filmu Dědictví s Bolkem Polívkou v hlavní roli. Vaše postava se v něm ale oproti prvnímu dílu už jen mihla. Proč?
S Bolkem jsme se o pokračování Dědictví bavili už dlouho a slíbil jsem mu, že když se mi bude scénář líbit, rád si ve filmu zahraji. Jenže natáčení se několikrát odkládalo, scénář se upravoval, až všechno nabralo velký skluz. Nakonec se začalo natáčet v době, kdy jsem měl už kompletně rozpracovaný svůj harmonogram. Tak mě nakonec Bolek požádal, abych se krátce objevil aspoň v závěru filmu. Mám tam tedy jedinou větu, ale právě tou do celého příběhu vnáším jasno.
Jak se vám film líbí?
Vnímám ho jako jímavý pohled do duše stárnoucího klauna, který má ze svého života co nabídnout. Film je zkrátka výpovědí o stavu Bolkovy duše. Pokud ale někdo půjde do kina se záměrem, že se chce chechtat ještě víc než prvnímu dílu a bude se těšit na takzvané hlášky, odejde nejspíš zklamaný.
Jak prožíváte jako sportovní fanoušek olympiádu v Soči?
Pokud mám chvilku, tak se samozřejmě dívám a fandím. Jsem v kontaktu s naším biatlonovým týmem, píšeme si zprávy s Gábinou Soukalovou. Je fantastické, že zrovna v tomto sportu se nám podařilo získat tolik medailí.
Máte kladný vztah k zimním sportům?
Naopak, nelyžuji ani nebruslím. Ale právě o to přesněji vím, kdo má nastoupit, komu má nahrát, jak se má sjet kopec, jak se vejít mezi slalomové branky. A takových odborníků je u nás spousta.