„Věci samy vyprávějí v takzvané –ich formě o tom, jaké to bylo před listopadem a jaké to je teď. Některé věci chválí to, co bylo a haní to, co je. Jiné obráceně. Tedy ne všechno předtím bylo špatné a ne všechno nové je dobré. Některé z těch věcí jsou totálně na nic. Příkladem je skládaný toaletní papír, který byl celý svůj život na ho… Na druhou stranu takový telegram se srovnává s esemes zprávou, která je podle něj tak neosobní, že se nemůže chytnout. To když před listopadem dostal někdo telegram, tak to bylo něco!,“ popsal obsah knihy její autor.

„Je to knížka, se kterou je potřeba se vrátit do starších časů, kdy vlastně se nedalo dělat nic jiného, než chlastat a číst. V knížce Co všechno odnes' čas jsou věci, nad kterými si člověk řekne: Zaplať pánbůh že už nejsou. Ale pak jsou tam i věci, u kterých mi bylo léto, že už nejsou. Oplakal jsem tam třeba, že už není časopis Mladý svět, ve kterém jsou dlouhé roky pracoval,“ vzpomněl při křtu John.

Potěšila ho naopak kapitola o tuzexových bonech, kterými se kdysi platilo ve výběrových obchodech.

„K tomu mám osobní vzpomínku: když jsem napsal Bony a klid a ten film se pak pouštěl v Trutnově, byli tam mladí studenti FAMU. A jednak z nich se měl ptal: A co ty bys jako chtěl? A já na to, že až se bude za dvacet let vysílat film Bony a klid, tak abych musel lidem vysvětlovat, co to ty tuzexové bony byly. A ta doba je tady! Moje děti, když na to koukali, tak se ptali: Co jste to tam dělali? Vy jste za peníze kupovali nějaké papírky? Takže to vzpomínání je hezké. A já vám přeju, abyste si na tuhle knížku udělali čas a náladu a v klidu si zavzpomínali,“ dodal bývalý šéfpublicista televize Nova.

Věci v knize myslí a vyprávějí jako lidé. „Už dnes je spousta věcí, o kterých dnešní mladí vůbec nevědí, na co byly. Třeba takový tuzexový bon. Naopak keramické podtácky pod pivo ještě mezi lidmi žijí. Dnes je tato věc degradována na papírové nebo plastové podtácky – no, někomu se to líbí, někomu ne. Osobně rád vzpomínám právě na keramické podtácky. Když na nich pivo přistálo, tak to krásně cinklo. Myslím v tónu d3,“ zasnil se Vlastimil Mrva.
Ten uvažuje i o možnosti pokračování knihy.

„Bude ale záležet na zájmu čtenářů i nakladatelství, jestli se pustím do dalšího dílu,“ dodal spisovatel.

Sto dvaceti stránková kniha s barevnou obálkou a černobílými obrázky uvnitř je k dostání v knihkupectvích po celé zemi. Její prodejní cena je devadesát korun.

Ukázky z knihy Vlastimila Mrvy: Co všechno odnes´ čas

ČESKOSLOVENSKÝ TOALETNÍ PAPÍR:

CELÝ ŽIVOT JSEM BYL NA HOVNO; A JSEM NA TO HRDÝ!

Dovolte mi, abych se představil.

Jsem toaletní papír pocházející z Československé socialistické republiky. Mnozí lidé na mne už zapomněli, ale někteří si můj povrch vybavují docela hmatatelně. Snad i bolestně.

Odpusťe mi trochu věcně popisné vulgarity úvodem, ale musím to říct na rovinu:

Celý život jsem byl na hovno!

A jsem na to patřičně hrdý.

Být určen právě a jen pro tuhle všeobecně známou a nezaslouženě opovrhovanou substanci je dehonestující, avšak v toaletním životě papíru mohou nastat chvíle, během nichž nejste použitelní ani na to hovno.

Nejsem obyčejný toaletní papír. Jsem tuzemský toaletní papír skládací, jenž zemřel poměrně nedávno. V minulém století.

Přijměte, prosím, omluvu za další vulgární vsuvku, ale po listopadu 1989 si už mnou nevytřel prdel nikdo. Byv společensky k nepotřebě, nebyl jsem prospěšný ani zmíněnému postnutrivu…

Hygienické Waterloo.

S ostychem samozřejmě přiznávám, že jsem jisté skryté vady na kráse měl, to je fakt, z něhož jsem se nikdy nepokoušel zbaběle vymluvit. Z jedné strany jsem byl hladce žensky pogumovaný, z druhé strany chlapácky drsný. Oběma stranami jsem však byl pro svoje intimní účely použitelný svízelně, což vyžadovalo srdnatou dávku obratné vynalézavosti.

Nemaje odvahu tuhle pasáž rozebírat podrobněji (však víte, o čem mluvím), přejdu ji pouhým konstatováním, že jsem byl surově mačkán, způsobně rovnán a láskyplně hlazen, abych v rámci možností neublížil, nýbrž pomohl. Snažil jsem se do roztrhání těla - k čemuž nejednou došlo.

Uživatelům jsem vycházel v ústrety (byť s ústy a rety to nemělo nic společného) a snažil se vždycky zůstat skromným. Vědom si ale faktu, že v zemích zdejších jsem postrádal konkurenta, poněkud jsem zpychl. Lidé, nemajíce přijatelnějších možností, mne pokaždé vzali na milost. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že mě občané téhle republiky svým způsobem milovali. Unikla jim ale podstata tohoto abnormálního vztahu, že totiž jde o lásku těch, kteří si zbyli…

Co jiného taky lidé měli dělat? Omývat si ruku v řece? Anebo používat mech, piliny, kukuřičné slupky či dokonce mušle? Tiskoviny barvily, průklepové papíry se trhaly a ubrousky prodražovaly - navíc mnohdy nebyly ani po ruce. Za takové situace jsem se náramně hodil, aniž bych ovšem tušil, že můj bezstarostný život se pomalu chýlí k zániku, poněvadž mne z trhu vytlačí rivalové, kteří jsou odporní především svou dravou přizpůsobivostí.

Aby se lidem zavděčili, vlezli jim rovnou do zadku.

V současné době mi už nezůstalo ani tolik drzosti, abych konkurenci pomlouval. Ale nedá mi to.

Zatímco já byl vždycky úhledně složen, dnešní objemné role hedvábných toaletních příbuzných, které se přivalily bůhví odkud, na mne působí nafoukaným dojmem. Já byl před transportem na klozet lidským zrakům cudně skryt, avšak moji stávající obézní soukmenovci jsou nošeni v podpaždích kupujících, protože se do tašek nevejdou. Chlubí se svou vícevrstevnatostí, parfémováním, tištěným vzorem či absorpčními schopnostmi, já jsem si úctu vynutil naježenou strukturou. Miniaturními třískami, které ze mne trčely. Těmi jsem budil respekt tak přesvědčivě, že jsem byl mnohdy pověřen docela jinými úkoly, než kvůli nimž jsem byl vyroben.

Býval jsem asketicky bledý. Jako hrabě Dracula. Vlezlé toaletní papíry dneška nestydatě hýří všemi možnými barvami, přičemž nechci vědět, podle jakého klíče si zákazníci jejich rozličné odstíny vybírají.

Aby jim pasovaly k čemu?

K tak podlézavé kreativitě vůči klientům bych se nikdy nesnížil. Nemohl bych se svým zákazníkům podívat ani do očí, natož se jim se ctí rozprostřít. Nepřizpůsobil jsem se, a proto se zaslouženě ocitl v propadlišti dějin zvaném - s prominutím - hajzl.

Jenže pozor! Záchod je východ na věčnost.

Prvním a základním předpokladem nesmrtelnosti zůstává umřít. Tak praví Stanisław Jerzy Lec, a já to mohu potvrdit, zvlášť když jsem v záchodu umřel bezpočtukrát. Vždyť latrína využívající k mému transportu vodu vznikla začátkem 16. století, ale to jsem ještě nebyl nablízku já, jak mě znáte. Tenkrát jsem ještě byl nahrazován rýžovou slámou v Číně, konopím na Sicílii anebo snadno dostupnou trávou kdekoli. Snad vyjma Sahary, kde byl v oblibě vyhřátý písek. Eskymáci zase upřednostňovali chladivý sníh. Hygienicky smýšlející Evropu pak zasáhl revoluční vynález tiskařského lisu s celou škálou nepřeberných možností jak přečtený text použít.

Nejsem si zcela jist tím, jak dnes tuto historicky doloženou skutečnost vnímá nebožtík Gutenberg…

Já osobně jsem byl vynalezen v roce 1857, kdy byla ve Spojených státech odstartována moje tovární výroba. Vznikem mé existence se staly dvě věci. Vzpomenuté přírodní materiály měly utřum (specifický toaletní slangový výraz pro utrum - pozn. skládacího papíru). Vyspělejší civilizace zaznamenaly menší spotřebu telefonních seznamů.

Byl jsem splachován, usmálo-li se na mne štěstí. Měl jsem ovšem spoustu kamarádů, k nimž se pokakané štěstíčko obrátilo zády úplně. Plachtili vzduchem, až přistáli v jámě klozetu suchého. Nechci o nich vyprávět, protože je mi jich upřímně líto. Vodní lázeň jim byla zapovězena.

Spláchnutí je vlhké a současně očistné slůvko. Řekl bych katarzní. Klasifikaci kanalizační důrazně odmítám. Spláchnutí je vodní kremace toaletního papíru. Líbí se mi, protože mi takový důstojný odchod z vašeho světa přiřkl toaletní osud. Narodil jsem se, abych byl splachován, avšak splachovacím jsem se nestal. Nebylo mi to až tak docela lhostejno, že jsem se v závěru svého života pokaždé vydal na věčnost v chladivě ponurých vlnách úzké rakve odpadového potrubí.

Avšak ocitl-li jsem se na této poslední cestě, pak vždy s dobrým pocitem, že jsem lidem posloužil tak dobře, až jsem jim vytřel i zrak!

MALÁ KULATÁ KERAMICKÁ MISTIČKA POD KRÍGL:

KDO SI NA MNE VZPOMENE, MÁ U MĚ PIVO!

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

Teprve pivem je žízeň krásná, probublával Bohumil Hrabal.

Jenomže k té žízni musí vyhrávat svádivě komponovaná muzika plná keramických akordů. To zase tvrdím já, bílá kulaťoučká mistička, která se během vrcholného okamžiku splynutí duší s majestátním půllitrem rozezvučela skleněným tónem d3.

Trpěl-li jalový půllitr samotou, kvílel nářkem podobným lodnímu zvonu potápějící se lodi, již posádka opustila. Byl-li však naplněn mokem, pro nějž byl stvořen, vydával temný bas plný síly.

Podmanivá zvonkohra zvučela českými hostinci tak uhrančivě, až se zdála nepřerušitelnou jakoukoli společensko-ekonomickou formací. Rajská hudba idiofonických Sirén okouzlila keramicko-skleněným zaklínadlem, které bylo slyšet v pekle i na nebesích. Kdyby to bylo možné, pozvala bych na tupláka katolíky s protestanty, komunisty s fašisty i samotného Pánaboha s Luciferem, aby se už konečně domluvili, a byl na světě pokoj.

Takhle by to mohlo zůstat navěky, ale nezůstane, poněvadž navěky zůstává jenom jistota, že navěky nevydrží nic.

Doposud se vyskytují bílá místa, kde mou fyzickou přítomnost považují za bizarní vzácnost. Hlásím se ke slovu jak vizuálně, tak akusticky. Jsem hezká a moc ráda zpívám.

Rozpačité mlčení placatých tácků, které tlumí svůdně halasnou manipulaci s mým partnerem ze skloviny, je ostudou hospodského cechu. Ticho stolu plného prázdných sklenic je tichem hřbitova, kde se načechraná pivní pěna nepřirozeně velebným klidem proměňuje v malé zplihlé chomáčky ukřižovaného, ale dočista hluchého Krista.

Velebný klid se příliš podobá klidu posmrtnému.

Takovou paseku dokáže napáchat nadpozemsky bezhlučná netečnost pivního půllitru posazeného na kartonový tácek.

Je to stejné, jako kdyby žárlivý bůh Pan oblepil klavírní kladívka molitanem.

Hluchoněmé piano by umřelo dřív, než by jej vyžrali moli.

Moje keramické srdce v obchodech se starožitnostmi slabě cinká, aby nepuklo bolestí, kterou jí způsobuje amuzikálnost současných hospod. Dříve byla lecjaká vesnická krčma koncertním sálem plným muzikantů, z nichž každý byl i dirigentem. Ohleduplné spočinutí pivního půllitru v keramické (v lepším případě porcelánové) misce bylo akustickým pokynem číšníkovi, který neomylně zavětřil, že přicházející signál je zvukem dutým. Byl to žalostný hlas vysušeného poutníka, který celý život propil vodou. Tandem misky a půllitru vysílal SOS. I dostavil se číšník a resuscitační schopností pípy vyprahlou duši spasil.

Keramický vokál bílého podpivníku takřka úplně zmizel, protože kontinenty rezonují prapodivně asonantními pazvuky, odosobněnými jako kartonové tácky s obtisky kružnic čehokoliv, co je tvaru upatlaného, nesmývatelného a kulatózního. Kašírované placatice vypadají odporně a mají jepičí život. Trhají se, máčejí se a jejich mizernou povahu nedokáže zachránit ani dotěrná reklama, jíž jsou počmárány zepředu i zezadu - což mi připadá obzvlášť nechutné.

Já jsem se vždycky umyla horkou vodou a byla jsem taková jako předtím.

Zastavte se u mne na jeden krígl, abyste se upamatovali, jak českými hospodami zněly cinkající keramické kapely misek.

Pořád máme větší výdrž, než ty v plavkách!