Vy jste ho psal taky? Říkám si, jak jste asi prožíval Vánoce v zasněžené valašské krajině… To muselo být krásné, ne?
No, to ještě byly doby, kdy sníh byl – vidím ty opuštěné vizovické ulice s vyjetými cestičkami, sem tam nějaká lampa… Měli jsme sáně – na tu dobu moderní, s takovým tím předtím obloukem, jakousi železnou spojnicí. Na ni jsme si dali nohy, samozřejmě jsme museli mít připravené tyčky na lyžování pro korigování směru jízdy, a už jsme na této „loďce“ brázdili bílou uježděnou ulici. A když se někdy podařilo, že sníh roztál a zase zmrzl, až se na kopcích vytvořila ledová krusta, tak jsme si obuli brusle a na nich ty kopce sjížděli.

Z toho určitě pramenil nejeden průšvih.
Jasně, toho bylo víc, už si ani nevzpomenu… Ale ještě jsem chtěl říct, že při tom sáňkování bylo dobré, že člověk před sebou mohl držet spolužačku. Přes bílý svetr s rolákem, nebudu ji jmenovat, ona ještě žije. No, to byly časy.

Je nějaká vánoční tradice, kterou jste dodržovali? A třeba jste se na ni i těšil?
Měli jsme vždycky klasické Vánoce. Maminka se modlila, byla z církve českobratrské, otec byl zanícený bezvěrec, který to dával ostentativně najevo. Ale jinak humanista s vírou v člověka a v sílu divadla, hlavně ochotnického, kterému se ve Vizovicích věnoval. Já jsem mezi nimi lavíroval – modlil jsem se, ale tak, aby otec neměl pocit, že té modlitbě podléhám. A pak to jeho oddalování nadělování… Spočívalo v tom, že po večeři prohlásil: „Maminko, dáme si ještě kávu.“ Už jsem byl dospělejší, věděl jsem, jak věci chodí, ale musel jsem sedět zády „k vánočnímu dění“. A v duchu jsem si říkal: „Možná tam budou ty lyže!“ Býval jsem hodně netrpělivý. A pak už konečně přišlo to toužebně očekávané Ježíškovo zvonění.

KDO JE BOLEK POLÍVKA

* Narodil se 31. července 1949 ve Vizovicích.

* Český herec, mim, dramatik a scenárista. Vystudoval brněnskou JAMU. V roce 1972 spoluzaložil Divadlo Husa na provázku. V Brně má od roku 1993 vlastní divadlo.

* Je otcem šesti dětí – nejstarší dcera Kamila je kostýmní výtvarnice a divadelní režisérka, Anna je herečka, Vladimír je taktéž herec, Jan, František Antonín a dcera Mariana jsou školáci.

Je podle vás potřeba ctít tradice?
Tak určitě – řekli by sportovci. Jednou z nich je i navštěvování příbuzných, to jsme vždycky drželi, to bylo dobré. Jezdili jsme za bráchou do Uherského Hradiště, přesněji do Starého Města u Uherského Hradiště, kde jsme dostali k obědu krocana. Stejně tak i k nám domů chodili otcovi známí. Pro mě to bylo zpestření jinak běžného života, protože to byly velké valašské figury. Člověk se od nich ledacos dozvěděl.

Počkejte – krocan a v Hradišti? To neznám, my jsme tam měli vždycky kachnu nebo husu.
Na Štěpána jsme tam opravdu jedli krocana. A na štědrovečerním stole nesměl chybět kapr. Maminka k němu připravovala, jak tomu říkala, francouzský salát, takový sladkokyselý. Dodneška ho neumím pořádně udělat, ač se příslušně cítím jako odborník. Vím, že v první řadě záleží na bramborách, to je jasné. Pak do něj maminka dávala vývar a cibulku. Nic víc. Ale ty poměry nějak nemám v ruce.

Co z těch tradic jste si přenesl do pozdějšího období, kdy jste byl sám otcem?
Podobně jsem oddaloval… V Brně, kde jsem trávil studentský a pak pracovní a soukromý život, jsme měli ještě jednu zajímavou tradici, zvanou „tekutý kapřík“. To se v jednom podniku sešli všichni ti kluci-chlapi. V úvodní části programu někdo zazpíval, třeba Rudy Kovanda, jindy vystoupil Franta Kocourek, někdo další přečetl dadaistickou či pseudodadaistickou báseň. A kolem dvanácté, kdy už bychom se měli rozcházet domů k rodinám, to někteří různě protahovali, jejich rozvibrované hlasivky bylo občas slyšet až do okolí Brna. Jednou mi až po Štědrém večeru, 25. prosince dopoledne, volal kamarád Peca, který se probudil u cizích lidí na koberci: „Bolečku, čoveče, já nevím, kde su. Říkají, že v Bratislavě. Prosím tě, přijeď pro mě, nebo mně aspoň nějak zařiď odvoz.“ Z toho vyplývá, že „tekutý kapřík“ ztratil časem svou poezii, svůj vnitřek. Zůstala jen šlupka, pohozená někde pod cizím stromkem. 

Mimochodem, jezdíte ještě do Vizovic?
Velice málo. Kamarádi se odstěhovali, ten do Zlína, jiný do Brna, někdo ze spolužáků dokonce umřel. Nemám tam už ani žádné příbuzné. Ale chtěli jsme opravit zlaté písmo na rodinném náhrobku, aby bylo blyštivější. Ve smluvenou hodinu jsem k němu přišel a čtu vzkaz: „Bolku, nestihl jsem to na třetí, budu tady až o hodinu později. Takže se sejdeme v 16.00 u vašeho hrobu. Kameník Sekyra.“ Takže tak se to má s Vizovicemi.