Je Camino na kolečkách váš první dokumentární film?
Ano, je to tak a mohu říci, že to bylo na začátek opravdu velké sousto. Snímek dokumentuje pouť člověka s roztroušenou sklerózou, který se vydává na trasu dlouhou více než šest set kilometrů do španělského Santiaga de Compostely. Vzhledem ke své nemoci cestu zdolá na invalidním vozíku. Sice jsme měli doprovodný natáčecí vůz, ale abych co nejvěrněji zdokumentovala cestu, šla jsem ji celou poctivě pěšky. Startovali jsme v Logroňu.

Znala jste se s hlavním protagonistou před cestou samotnou? Navedl vás na myšlenku natočit tento dokument přímo Jan Dušek?
S nabídkou, abych se do projektu zapojila, mě oslovil známý český cestovatel Petr Hirsch. On také celou výpravu vedl. Honzu Duška jsem dříve neznala. Setkání s ním mě přivedlo k rozhodnutí cestu absolvovat a natočit dokument. Honza na mě působil jako příjemně extrovertní člověk, plný energie a chuti cestu pokořit. V té chvíli jsem si řekla, že je pro kameru jako stvořený! Natáčeli jsme spolu samozřejmě ještě před tím, než jsme vyšli na výpravu. Zdokumentovali jsme ho v jeho prostředí, Domově svatého Josefa a v divadle Kámen.



Jak dlouho cesta trvala a jak byla pro vás osobně obtížná?
Cesta nám trvala třiatřicet dní, z toho jsme asi osmadvacet dní každodenně poctivě putovali. Během cesty jsme měli jednodenní přestávku a zbylé volné dny jsme trávili až v cíli v Santiagu, Finisteře a Muxii. Na cestě pro nás bylo nejobtížnější co nejefektivněji zkombinovat střídání mechanického a elektrického vozíku tak, aby Honza cestu zvládal a tým se neunavil. Většinou totiž Honza nedokázal ujet na elektrickém vozíku celý den. V půli přesedl na mechanický, který ale museli dva až tři členové výpravy táhnout.

Jak se vám spolupracovalo s členy týmu?
V základním týmu byl kromě Honzy Duška i jeho devítiletý syn Jenda, zmíněný cestovatel a vedoucí naší expedice Petr Hirsch, skvělý kameraman Tomáš Lénárd, druhou kameru a řidiče dělal Vít Kohout. Dále tým doslova táhl Petr Slavík, který byl krom hlavního tahouna i pečovatelem, který se o Honzu non-stop staral. A naším průvodcem a rádcem cesty se stal Michal Černý, který šel „camino“ už podesáté.

Co vám putování dalo?
Vůbec jsem nečekala, že by mi „camino“ nějak změnilo život a brala jsem to spíše jako zajímavou profesní zkušenost. Ale mohu říci, že jeho absolvování mi dost změnilo obzory. Zjistila jsem, že toho člověk k životu nepotřebuje víc, než se vejde do malého batůžku. Přišla jsem na to, jaké občas řešíme zbytečnosti a komplikujeme si dobrovolně život. Došla jsem k určité pokoře, kterou vás putování naučí – zjistíte, že nic není samozřejmost.

Můžeme se vrátit úplně na začátek? Jak jste se dostala k filmařině?
Po střední škole jsem se přihlásila na FAMU. Na první pokus mě přijali. Měla jsem to štěstí, že jsem vystudovala v dílně Věry Chytilové, což byl určitě nejzásadnější milník v mé filmařské tvorbě. Už na začátku nás varovali, že to není žádný med. A vážně není. Natáčení je nákladný obor. O každý filmový projekt se musí těžce bojovat několik let, a ani to neznamená, že vznikne. Spousta plánování, času a energie přijde často vniveč. Režisér je totiž stále společností vnímán jako drsná despotická osoba, nejlépe muž, a podle tohoto prototypu si klienti i často režiséra vybírají. Natáčení je ale návyková záležitost, jak začnete, už nejde přestat.



Které filmy jste již natočila? A máte v plánu něco dalšího, co bychom již v tuto chvíli mohli prozradit?
V roce 2014 jsem natočila celovečerní film Šťastná. Kromě Camina na kolečkách, které bude v kině od 17. října, připravuji i další hraný film nazvaný Jak se moří revizoři. Jedná se o komedii s Danou Morávkovou a Petrem Baťkem. Mimo to jsme točili pilotní díl seriálu s Alexejem Pyškem, ten snad bude také brzy k vidění. Jinak primárně natáčím reklamy a videoklipy. Eva Toulová natočila svůj první dokument Camino na kolečkách.

Pokud vím, kromě filmů je vaší velkou láskou malování. Kde vlastně berete volný čas na malování či kreslení? Je to tak, že u obrazů „odpočíváte“ od hektického filmařského života?
Je pravda, že malbu beru jako odpočinek. V současné chvíli jsem ale tak trochu žila ilustrováním připravované knížky herce Petra Baťka. Nad vizuálním konceptem jsme přemýšleli a scházeli se skoro půl roku. Líbilo se mi, že Petr souhlasil s něčím netradičním, a moc se těším na výsledek. Zároveň jsem malovala titulní stránku knihy Blanky Faltové Nezvi si vraha do života, takže jsem měla v poslední době i malování spojené s termíny. Určitě je to ale stále větší odpočinek a svoboda než filmařina.

Máte v rodině umělecké geny? Po kom jste tak tvůrčí a všestranná?
Můj děda maloval, ale spíš jen rekreačně, sám pro sebe. Jinak nikdo z naší rodiny nic uměleckého nedělá.



Vracíte se do rodného Krumlova?
V Krumlově jsem každých čtrnáct dní, přijíždím vždy na víkend. Ráda střídám Prahu s maloměstem. Je to tu všechno takové klidnější, pomalejší, méně anonymní a vlastně je krásné, že se tu toho zase tolik neděje. Člověk má pak čas na věci, ke kterým by se v Praze nedostal. Krumlov je místo, kde dokážu opravdu „vypnout“.