Herectví ke mně patří stejně jako hudba, říká frontman skupiny Vltava Nebřenský

V posledních letech jsme Roberta Nebřenského vnímali hlavně jako výrazného herce. Teď se ale jeho skvělá skupina Vltava vrací v plné slávě, připravena dostat se nám do hlavy. Nedivte se, pokud byste ji zanedlouho objevili v nominacích na ceny Anděl. Ostatně proč ne? Vždyť o andělech je i jedna z Robertových nových písní.

Svět skupiny Vltava a jejích písniček je velmi specifický. Nedá se srovnat snad s ničím jiným na české hudební scéně. A přitom vlastně zníte docela tradičně, nepoužíváte žádné zvláštní figle.
To, že aranžmá skladeb Vltavy vycházejí z již známých hudebních stylů nebo jejich kombinací, je asi předurčeno obsahem mých textů. Já dělám skoro archetypální věci, nezávislé na konkrétním čase nebo době. A tyhle texty přitahují hudbu, která se s nimi snoubí a dokáže jejich volání zesílit.

Takové písničky nemůžou zestárnout, protože byly staré už v okamžiku, kdy jsem je přivedl na svět. Ale tím, že vycházejí z něčeho prožitého, skutečného, co se pořád opakuje, jsou zároveň stále aktuální.

Teď se mně například lidé ptají, jestli první skladba z nové desky – Smutnej pták nad krajem – vznikla pod dojmy z covidové pandemie. Ve skutečnosti jsem ji měl napsanou rok nebo dva předtím a první střípky přinejmenším před patnácti lety. Ale to, co jsme pak prožili, se v ní nějakým způsobem zobrazuje. Najednou k nám promlouvá trochu jinak, než jsem původně zamýšlel.

Album Spass muss immer sein jste ovšem logicky museli dokončovat v čase mimořádných opatření. Promítla se současná situace do podoby desky?
Během covidu jsme zkoušeli a vytvářeli aranže. Samotné album jsme natáčeli vloni a písničky, ty stály jako panenky připravené v řadě už dlouho. Čekaly jen na dočesání vlásků nebo na botičky. Vynucený klid, kdy je člověk zavřený doma, desku asi ovlivnil. Mohl jsem se déle a hlouběji soustředit, víc vnímat, o co si jednotlivé písně říkají.

Pavel Šporcl: Jsem teď asi v nejlepším houslovém období

Dodal bych, že je tu ještě jeden rozdíl. Kdyby deska vyšla před tou pohromou, zněla by možná stejně, ale teď na mě vysloveně působí jako vzpruha, hojivá mast.To mě těší, tak jsem si to přál a sám ji vnímám podobně. Nás také hojilo, když jsme se těm písničkám ve zkušebně mohli věnovat. Lidskosti dělá dobře zabývat se hledáním krásy. Byli jsme u toho tolik rádi – a rádi, že jsme spolu!

Vzniklo tam něco nakažlivého, co má tu konejšivou, léčivou schopnost a co se přenáší na všechny zúčastněné. Doufám, že i na posluchače hotové nahrávky. Písničky, které píšete, vás postupně přetvářejí způsobem, jaký jste si vybral. Posluchač by proto měl být opatrný na to, co si oblíbí. Hrajete si s ohněm, přátelé!

Může autor, který se snaží psát nadčasové písně, psát třeba o válce?
Jistě, právě války jsou jednou z jistot takových autorů. Na desce Když bozi zestárnou z roku 2000 mám jednu válečnou skladbu – obraz. Jmenuje se Meluzína s jazykem na kolejích. Přestože si představuju kulisy blízké první světové válce, nepojednává o žádném konkrétním konfliktu, spíš jsem se v ní pokusil zachytit a zobecnit emoce, které ve mně války vyvolávají.

Těžce ranění vojáci jedou se svými mrtvými druhy, vyskládaní na plošinových vagonech nákladního vlaku, a vzniklým prouděním vzduchu se jejich obnažené kosti rozeznívají náhodnými melodiemi. Jeden se ještě pokusí o úsměv a zazní to jako harmonika…

To není moc veselé. A přitom většina fanoušků má Vltavu spojenou i s humorem. Ten můžeme na letošní desce také najít, ale na rozdíl od minula s ním trochu šetříte.
Myslím si, že ze začátku jsem si humor nasazoval jako masku. Abych se chránil. Chtěl jsem být v písničkách upřímný, sdělovat své nejniternější pocity, ale současně jsem se styděl, pochyboval jsem, že to ustojím. Proto jsem přišel jako zpěvák s takovým až pitoreskním projevem. Nicméně odhlédnuto od mých nejistot, my Češi se za vtipkování trošku schováváme.

To je samé chichi chacha, málokdo se fakt obnaží. Bojí se to risknout, což je zvláštní – nikoho přece nezabije, když řekne, jak se doopravdy cítí. K nám to ale prostě nějak patří a já nejsem výjimkou. Na vážné věci se zkouším dívat s odstupem. Něco mi napovídá, že se z toho nesmím zbláznit. Ostatně mám silný dojem, že život je od začátku do konce dosti úsměvný. Spass muss immer sein. A zároveň se mi zdá, že to Spass muss immer sein vůbec není.

Lenny: Nedělám kompromisy. Vždy chci, aby byla píseň mým otiskem

Když to vztáhnu na muziku skupiny Vltava, rád bych, aby se posluchači cítili dobře, aby se bavili a v případě zájmu mohli sestoupit i do hloubky. Život, tu fantastickou hru, nikdo nevyhraje, často není legrace ji hrát, ale i tak se pobavíme. No, pořád jsou to jen písničky. Měly by se dobře poslouchat. Nechci nikoho umrtvovat závažnými poselstvími, jen se mi líbí, když mají skladby více vrstev. Většina našeho pověstného humoru má nohy v neviditelném bahně těžkotonážního smutku a v geneticky dané existenciální tísni.

Z vašich nových písní mi připadá nejhutnější ta s názvem Láska je věž letmá. Text začíná slovy: „Tohle napsal blázen v roce třicet dva…“ Koho jste měl na mysli?
Ta píseň je svědectví o člověku, který někde v našem světě žil a dávno nežije. Byl plný právě té tísně, o které jsem mluvil. Je to jeden z nás. V písničce se obtiskuje úzkost z toho, co se dělo ve válkách, v padesátých letech, strach ze všech těch vězení a lágrů, ale také prožitek z nukleární katastrofy. Že trčíte v podzemním krytu, kde i zemřete. A teprve po hrozně dlouhé době, co já vím, po tři sta letech, dorazí na místo vědecká výprava a najde dopis. Onen člověk zanechal zprávu, že toužil po lásce – že měl strach – že nic nepodnikl.

Takže ten můj pocit může být i tíseň z toho, jak se život odvíjí neprožitý. První řádky textu mi byly zjeveny, nerad říkám, že mě napadly, protože já je opravdu dostal shůry. Takže ani nevím, proč zrovna rok třicet dva. To se ostatně i blbě zpívá. Ale tam, kde písničky ve skutečnosti vznikají, to vědí…

Připomínáte mi Boba Dylana, který o svých písních říká, že je stahuje odkudsi z éteru.
Spousta tvůrčích lidí se považuje za zprostředkovatele, nositele informací, které k nim přicházejí bůh ví odkud. Děje se tak zřejmě proto, že zrovna oni jsou dané téma schopni obhospodařit, svým způsobem ho v sobě už obsahují. Ale jenom vzácně se přihodí, že by písnička přišla celá, od A do Z. To se mi stalo snad třikrát v životě. Většinou dostanu základ a pak na tom musím pracovat. Takové útržky se mi válí v pomyslném šuplíku klidně i roky. Leccos zahodím, ale jsou momenty, kdy vím, že je mojí povinností to dokončit.

Máte svůj autorský šuplík hodně plný, nebo v něm leží na dně pár osamělých papírů?
Řekl bych, že je celkem naplněný, ale ne všechno se okotí. Ne každý podnět je tak silný, aby si zasloužil další péči. Proto raději s písničkami šetřím, čekám, musím se přesvědčit, že v čase neztrácejí sílu a přitažlivost. Potřebuju sám pro sebe věřit, že nepřináším na svět plevy. Písně musejí být důležité a přesné, abych se s nimi nestyděl domáhat pozornosti.

Souvisí to i s vašimi hudebními vlivy? Vím, že pro vás byli důležití Led Zeppelin a Beatles, což jsou přesně ty kapely, které deskami neplýtvaly.
K Beatles se určitě hlásím, respektive k jejich pozdnímu období, kdy dělali písně jako obrazy. Líbilo se mi, že tvoří objevně znějící věci, skladby, které do té doby nikdo neslyšel. To chci taky: aby každá naše písnička přinesla něco nového. Harmonický postup, nějaký aranžérský vynález, kontrast…

Vltavu vnímám i přes kvalitní texty hlavně jako zvláštní hudbu s neobvyklým soundem. Jak vzniká váš repertoár? Stavíte nejdříve melodii a potom do ní sázíte slova?
Já vždycky potřebuju vědět, o čem budu zpívat. Začínám textem nebo slovním spojením, a to už pak můžu posadit do základní harmonie. Ale co bude dál, to zpravidla nevím, textově ani hudebně. Jen cítím, že se tu rodí něco, čemu rozumím a co ze sebe musím vydolovat. Je třeba najít správné prostředky, zachytit kus pravdy, pocitu, zážitku, který se stal mně nebo komukoli jinému ve vesmíru. Když mám písničku hotovou, přinesu ji do zkušebny a zahraju ji klukům jen s kytarou, jako u táboráku. Výslednou podobu tvoříme společně.

Šansoniérka Mireille Mathieuová: Zpívala jsem s Gottem a ochutnala trdelník

Většinou začneme od kláves a čekáme, co na to rytmika. Tady bych chtěl říct, že je hrozně důležité, co mám kolem sebe za muzikanty. Věřím, že se ke mně nedostali náhodou. Svět mých písniček je nějak oslovuje, inspiruje, dovedou se na něj napojit. Někdy na mě přesto rozpačitě koukají, ale na to jsem zvyklý a umím tomu čelit. Z domova už odcházím vybaven vírou, že je píseň dobrá, takže jde jen o to, trochu jim o ní povyprávět.

Smysl vysvětluju prostřednictvím obrazů, nebo i filmových situací. Což jim hudebně asi moc nepomáhá, ale postupně tomu přicházíme na kloub a všichni se navzájem začínáme chápat.

Dejte mi příklad.
Na nové desce máme písničku Do vody dál! Ta se skládá z několika odlišných částí, ale v jednu chvíli se ozve sbor, který monotónně opakuje titulní slogan. Spoluhráčům jsem napověděl: „Právě jsme nasedli na loď a jedeme po Řece zapomnění. U vesel sedí otroci, vězňové až na věčnost, a zpívají: ,Do vody dál, do vody dál…‘ No a každý člověk, když umře, tak si k nim přisedne a od té chvíle musí i on veslovat.

Další vysloveně bujará záležitost. Ale vy máte na CD Spass muss immer sein i nebývalý počet něžných písní. Například Hebké malé rukavice, kde zpíváte: „Já chci se andělem stát pro tebe sám.“ Tohle s vámi udělalo otcovství?
Je to tak. S ním dostal můj život nový rozměr, stal se naplněnějším. Role otce mě potkala v pokročilejším věku, o to více všechno prožívám. Pro svého syna jsem na desku napsal ještě píseň Vítr. A stejná zkušenost se odráží i v některých dalších skladbách.

Bavili jsme se o ostychu schovávaném za masku humoru. Psát o dětech si žádá ještě větší odvahu.
Určitě u sebe sleduju postup zrání v tom smyslu, že mě teď ze všeho nejvíc zajímá upřímnost. A vím, že když se na desce nebo na koncertě otevřu, lidi mi to vrátí. Přestaneme si hrát na ty věčně pobavené, vtipkující suverény a můžeme si sdělit něco pravdivého. Vždyť se přece tolik nelišíme. Všechny nás trápí podobné věci a je prospěšné si o tom povídat.

Mně v současnosti dělá vysloveně dobře jít s kůží na trh. Ne že bych se tomu na předchozích albech bránil, ale teď už to pouštím naplno. Jsem ve zralém věku, není čas. Připadá mi důležité trochu se druhým odevzdat, nabídnout. Nemám důvod něco tajit, vím, že nejsem nejchytřejší na světě, mám se i za co stydět, ale člověka jsem nezabil, aspoň v tomhle životě – a co jsem ukradl, to jsem vrátil jinak.

Ve folkloru se zpívá o tom, o čem se nemluví, říká Zuzana Lapčíková

Na album jste zařadil i svižnou písničku Tati, haló! Vlastně je to pochopitelné, že ve vás přemýšlení o synovi vyvolalo vzpomínku na vašeho otce.
Moje otcovství mě snad trochu osvobodilo a dalo mi odstup, takže jsem mohl téma svého táty konečně zpracovat. Dospěle a s jistou laskavostí, kterou jsem v sobě dlouho hledal. Nejprve jsem musel dojít k odpuštění a podívat se na ten problém zrale – bez výčitek, že mě tento otec opustil a že bylo těžké vyrůstat bez mužského vzoru.

Tati, haló! je rock’n’roll se vším všudy. A to mě přivádí ke kytaře. Vy jste se na ni začal učit v šestnácti letech. Dost pozdě, ne?
Však mě také kamarádi zrazovali, třeba Jan Jiráň. Poznali jsme se, když mi bylo sedmnáct. Vyprávěl jsem mu, že doma pilně cvičím, a on se jen usmíval a kroutil hlavou: „To už nezvládneš, zkus něco jiného.“ Měl nejspíš pravdu, ale já si radit nenechal.

Tu velkou staromódní kytaru s dutým tělem vám nikdo neodpáře. Je to neodmyslitelná součást image Vltavy. Jak jste k ní přišel a proč jste u ní zůstal?
U pololubové kytary (semi-hollow) jsem začínal, když jsem studoval jazzovou kytaru na dnešní Konzervatoři Jaroslava Ježka. Tehdy se to jmenovalo Lidová škola umění – kurzy pro pracující – specializované účelové studium.

Jémine!
Neboli Lidová konzervatoř. Tam už jsem na pololubovku hrál. Ne že bych jí byl celý život věrný, rád střídám různé druhy, ale je pravda, že tato kytara je mi nejbližší a strávil jsem sní nejvíc času.

Měl jste ji i v Krásných nových strojích, kultovní formaci, která u nás patřila k průkopníkům nové vlny. KNS mimochodem letos slaví čtyřicet let. Víte to vůbec?
Kdybyste to neřekl, ani mi to nedojde. Sice jsem zakládající člen a prožil jsem v KNS dost intenzivní období. Na druhé straně to netrvalo dlouho. Když mluvíte o čtyřech dekádách, tak já byl v Krásných nových strojích jen na začátku a jejich další příběh vlastně neznám.

Stroje vznikly roku 1982 v Kutné Hoře, Vltava o čtyři roky později v Praze.
S Vltavou jsme začali zkoušet na jaře roku 1986 v Hostivaři u přehrady, v pronajatém dřevěném přístavku na dvorku u našeho tehdejšího bubeníka Antonína Korba. To je hrozně dávno, byl úplně jiný svět.

Roman Horký z Kamelotu: Text je pro mě osmdesát procent úspěchu písně

Uběhla další čtyři léta a ocitl jste se na pódiu divadla Sklep v pražském Braníku. Shodou okolností nedaleko odtud má současné sídlo i ta vaše alma mater, lidově řečeno Ježkárna.Do Sklepa mě pozval vroce 1990 David Vávra, abych složil písničky pro připravované představení. Tehdy už jsme s Vltavou pravidelně koncertovali a účinkování se Sklepem znamenalo vítané rozšíření mých hereckých zkušeností. Všechno do sebe krásně zapadlo, seznámil jsem se s lidmi, kteří mě ohromně bavili a inspirovali, celá Pražská pětka… Písničky se líbily, a tak jsem ve Sklepě jako herec zůstal.

V posledních letech vás paradoxně zná víc diváků z televize a filmů než z koncertů Vltavy. Co si o tom myslíte?
Herectvím se živím asi třicet let, chvíli trvalo, než si mě lidi všimli, ale dnes jsem na veřejnosti opravdu více vnímán jako herec. Mnozí lidé vůbec nevědí, že současně přes třicet let hraju s nějakou kapelou. Na druhou stranu ve filmovém světě existují kolegové, kteří si myslí, že jsem hlavně ten hudebník a herectví mám pouze jako koníčka. Zásadní rozdíl mezi kapelou a úlohami v divadle nebo před kamerou je v tom, že jako herec říkám věty, které jsem nenapsal.

Mně ale absolutně vyhovuje, že můžu být na čas někým jiným – i tím, koho bych sám nevymyslel. Být svým protikladem, prožívat situace, do kterých bych se jinak nedostal. Herectví ke mně patří stejně jako hudba a potřebuju se mu věnovat s plnou vážností, abych byl celý. V inscenovaných situacích a hraných postavách je mi často lépe než v reálném životě.