Pětačtyřicet let, sto čtrnáct premiér a desítky, ne-li stovky ochotníků. Taková je stručná vizitka znojemského Divadelního spolku Rotunda. Letošní kulatiny oslavili herci po svém. Včerejší sto čtrnáctou premiérou. A název slavnostního kusu může být pro někoho až symbolicky hodnotící: „Zdaleka ne tak ošklivá jak se původně zdálo“.

„Rotunda vznikla v roce 1962 spojením několika menších souborů. V té době byli vůdčími osobnostmi režisér František Jambor a tehdejší ředitel znojemského divadla Alois Kašný,“ vzpomněla na vznik Rotundy Drahomíra Konvalinová, která je jakousi nynější kronikářkou spolku.

Z ochotnického prostředí s domovskou scénou ve znojemském divadle vzešlo i pár známých herců. „V Národním divadle dnes hraje Martina Válková, tehdy Stehlíková. Jitka Schneiderová zase hrávala v Ťapce, která se ale až po jejím odchodu začlenila do Rotundy,“ uvedla Konvalinová.

Nynějším šéfem souboru je režisér Václav Beran. „Za pětačtyřicet let trvání Rotundy jsem prakticky třetím vedoucím, vedu ji od roku 1998 po úmrtí Jirky Čapouna. Ten stál v čele dvacet let. Vždycky šlo hlavně o umělecké vedení souboru,“ řekl už s hlavou plnou večerní premiéry Beran.

Po dvaceti letech v souboru se na nová představení už jen z hlediště dívá Růžena Smutná. „Ráda na ta léta vzpomínám. Na premiéry chodím, musím přece zkontrolovat, jak se nová hra povedla,“ řekla Smutná, která provozuje kavárnu ve znojemském Domě umění. „Právě od té doby co mám kavárnu, nemám na divadlo dostatek času. Ze začátku jsem to zkoušela spojit, ale nešlo to,“ dodala. Neskrývá, že kavárna se jí stala novým jevištěm, které ji hodně baví. Ostatně někteří ochotníci i lidé z dalších spolků patří u paní Růženky ke stálým hostům.

Na nové představení se těší i znojemská lékařka Jana Reifová. „Vždycky to podle mě byl bezvadný spolek lidí, který smysluplně zaplnil svůj volný čas a nám divákům navíc připravil krásné chvíle,“ sdělila.

Ne vždy ale byla výkonem herců bezvýhradně nadšena. „Třeba jejich podání avantgardní Ionescovy hry mi přišlo rozpačité. Naopak loňské představení Paní Pipperové bylo doslova pohlazením po duši. Stejně působí na děti i dospělé jejich nejrůznější pohádky,“ dodala Reifová.