Zdravím se s hosty, potřásám si rukou s muzikanty z kapely Po Pracovní Době. Druhá kapela, Hickory Jack se svým frontmanem Joe Gnashem se už chystá začít. První tóny znějí útulným podnikem, ale lidé si už moc nepopovídají. „Na to, že je koncert unplugged, je to pěkně nahlas,“ směje se manželka kytaristy a zpěváka kapely PPD Jana Jelínková. Její muž mezitím obchází všechna místa restaurace a zjišťuje, jaký je v prostoru zvuk.

Skladba střídá skladbu. V přestávce recituje své básně Kateřina Kotoučová. Lidé poslouchají, smějí se vtipným textům. Personál roznáší pivo a víno žíznivým posluchačům. Kuřáci tvoří před vchodem menší skupinku. „Všiml sis, v sousední restauraci je skoro prázdno a tady si není kam sednout,“ říká mladý muž kamarádovi, když zháší svoji cigaretu.

Hosty restaurace tvoří většinou lidé, kteří se vzájemně znají. Poznávám majitelku tatoo studia, fotografku, učitele angličtiny, archeologa, učitelku tělocviku, známého statika a další lidi, které ani neznám jménem, ale zdravíme se. „O co jsem přišel? Měl jsem ještě jednu akci,“ ptá se jako obvykle dobře naladěný statik Jaroslav Dvořák.

Muzika šlape, lidé se pohupují do rytmu. V pauze čte své básně zpěvák a kytarista kapely PPD Petr Zika. „Dáme si ještě pivo,“ volá na usměvavou Joe v červeném tričku Oldřich Šárka a sleduje přípravy druhé skupiny, Hickory Jack. Jejich asi čtvrtá píseň v pořadí překvapuje moji manželku. „Koho mi Joe tím projevem připomíná? Už vím! Toma Waitse! Tohle mu sedí,“ pokyvuje uznale moje žena Monika a sleduje zpěvákův výkon.

Snad každý si s někým z hostů má co říct. „A kdy bude nějaký další koncert?“ ptám se majitelky podniku Martiny Špačkové. „Brzy,“ usmívá se spokojená majitelka.