Předchozí
1 z 10
Další

Antonín Šnajdar, mladší bratr neméně známého Milana Šnajdara, který před pěti lety zemřel, se narodil v květnu roku 1959 v Uherském Hradišti. „Polovina mé rodiny ze strany otce pochází z Mařatic. Tady na Znojemsku jsme se s rodinou ocitli v padesátých letech. Táta byl totiž synem sedláka, a tak ho tehdy komunisté poslali na Znojemsko, aby, jak říkali, získal vztah k půdě a k lidem. Trochu protekčně jsme se pak já i brácha narodili v porodnici v Uherském Hradišti. Ale od narození jsme vyrůstali a žili tady, ve Vrbovci, ve Hnízdě, na Pukrábce a nejvíce na Šumné,“ vzpomíná.

Na modelářském letišti v Hlubokých Mašůvkách. Antonín Šnajdar zasvěcuje do krás leteckého modelářství vnuka Mikuláše.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara

Po vychození základní školy v Šumné, kde jej naučila číst a psát paní učitelka Archerová, dnes sedmadevadesátiletá dáma, se kterou často komunikuje, se hlásil na střední školu. „To bohužel z kádrových důvodů nevyšlo, a tak jsem nastoupil do učiliště jako opravář zemědělských strojů. Učení mě bavilo. Později, když už jsem měl kádrový profil lepší, jsem ve Znojmě vystudoval střední zemědělskou školu,“ přibližuje muž, který v devadesátých letech nakonec vystudoval právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Na atletickém stadionu ve Znojmě.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara

Zemědělství se ale nikdy nevěnoval. „V roce 1979 jsem nastoupil na své první pracoviště. Bylo to na základní škole na Sídlišti Pražská ve Znojmě. Šlo o profesi pedagogického pracovníka, které se říkalo skupinový vedoucí. Věnoval jsem se dětem na této škole,“ naznačuje Šnajdar.

Parta kamarádů, školáků ze ZŠ Pražská ve Znojmě se svým skupinovým vedoucím asi v roce 1980.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara

Za totality se děti bavily v rámci takzvané pionýrské organizace. „Byla to aktivní organizovaná zábava dětí. Věnoval jsem se jí na různých pozicích ve Znojmě ale i v Šumné prakticky celý život. Bavilo mě, že jsem mohl dělat tvůrčí práci s dětmi a později na SVAZARMu (Svaz pro spolupráci s armádou, pozn. red.) i s dospělými. Nešlo o direktivní, ale dobrovolnou činnost. Člověk, když chtěl dělat smysluplnou práci, musel všechny nadchnout. Dodnes například vzpomínám na tehdejší ředitelku školy na Pražské Kejnovskou, která sice zpočátku působila velmi přísně, ale myslím, že do půl roku od mého nástupu mě brala a věděla, že práci nedělám z povinnosti, ale protože mne strašně baví. Tehdy jsem měl dvacet let,“ ohlíží se.

Okresní kolo branného závodu O partyzánský samopal, zámecký park Kravsko.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara

Jak sám říká, komunistickou ideologii bral jako nutnost. „V životě jsem nebyl žádný hrdina. Nebyl jsem radikální odpůrce tehdejšího režimu, ani jsem nebyl jeho příznivce. Snažil jsem se dělat svoji práci dobře tak, aby lidi kolem mne měli dobrý pocit z toho, že se něco naučili. Že jsem jim něco dal,“ svěřuje se Šnajdar.

U piva se dobře povídá.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara

Hodně a rád spolupracoval se svým bratrem Milanem, který byl dlouhá léta ředitelem v celé republice velmi úspěšného Domu dětí a mládeže v Šumné. „Měli jsme mezi sebou zdravou rivalitu. Brácha dělal zpočátku s dětma dobrovolně, později už jako profesionál. Tehdy byl Sídlák největší školou na okrese. Měla k tisícovce žáků. Výborně s děckama pracovali lidi v Šumné, v Miroslavi a sídliště se jim snažilo šlapat na paty,“ tvrdí Šnajdar.

Foto ze závodů minikár ve Znojmě-Hradišti.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara

Rád vzpomíná na každou vydařenou akci. „Vždycky motivovala k další akci. Jezdili jsme na tábory, na Žirovnici pod stany, do Bojanovic nebo na Podhradí, na výlety i na různé brigády. Děcka to bavilo a mě taky,“ říká bývalý skupinový vedoucí.

Letní tábor Žirovnice.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara

Posledních osmnáct let pracoval jako úředník na znojemském úřadu práce. „Práce už nebyla tak akční jako dříve, ale dělal jsem ji rád a také jsem ji přijal kvůli svému zdravotnímu stavu,“ naznačuje Šnajdar.

Vánoce 2019 v Brně na Špilberku.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara

Osud jej totiž podobně jako jeho bratra upoutal na invalidní vozík. „Mám vrozenou genetickou indispozici. Je to spinální muskulární atrofie, což je svalová nemoc s ne příliš optimistickým výhledem na život. Odumírá při ní svalová tkáň. Člověka to postupně omezuje. Já jsem na vozíku asi deset či patnáct let. Nepočítám to,“ popisuje svoji nemoc stále veselý a vitální Šnajdar.

Pohled na zem z letadla je úchvatný. Ale přišel i pocit smutku nad devastací krajiny.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara

Dnes se muž, který díky možnosti využívat služeb osobní asistence poskytované Charitou Znojmo může žít téměř plnohodnotný život, věnuje především svým koníčkům. „Zasvěcuji do krásy leteckého modelářství vnuka Mikuláše, rád si zajdu popovídat s přáteli k pivu, ale jsem také blázen do nakupování na internetu. Kupuji především knihy. Naposledy třeba Paloušovy Mušketýry s hokejkou, což jsou dějiny československého hokeje zhruba od roku 1900, nebo knihu Roberta Šlachty Třicet let od přísahou. Jen ty knihy nestíhám číst,“ směje se Šnajdar.

Na modelářském letišti v Hlubokých Mašůvkách. Antonín Šnajdar zasvěcuje do krás leteckého modelářství vnuka Mikuláše.Zdroj: Archiv Antonína Šnajdara