Předchozí
1 z 8
Další

Horolezectví se aktivně věnuje už od gymnázia, tedy dvacet let. „S rodiči jsme hodně cestovali po horách. Takže lásku k horám jsem si vypěstoval díky nim. Na gymnáziu jsme se pak s kamarádem rozhodli, že zkusíme lézt. V Brně existovala tělocvična s nízkou stěnou, které se říká boulder. Pod stěnou jsou žíněnky, na které se dá bez újmy na zdraví padat. Tak jsme začali chodit na tréninky a začalo nás to bavit,“ vzpomíná na začátky Bourek.

Piz Palü ve Švýcarsku.

Mladí muži ovšem chtěli víc. „Brno je horolezecká Mekka v naší zemi, je tam spoustu horolezeckých klubů. Přihlásili jsme se tam a naučili se základům horolezectví. Mně to na rozdíl od kamaráda zůstalo a od té doby lezu,“ říká mladý muž.

Výstup na páskovcové skály v Labském údolí.

Nejsilnější první zážitky z lezení v České republice má z Českého ráje. „Suché skály, to je prostě nádhera. Lezl jsem tam zpočátku lehké cesty, i když i tam faktor strachu hraje velkou roli. Na písku se totiž leze trochu jinak, než na běžných skalkách. První jištění je v deseti, patnácti metrech bez jištění a tam se člověk prostě musí snažit nespadnout,“ naznačuje Bourek.

Vrcholové foto s Romanem v Dolomitech.

Dnes se věnuje všem lezeckým disciplínám. „Lezení je krásné v tom, že si člověk může vybrat. Dělám vše od sportovního lezectví na malých skalách, třeba v Jevišovicích, kam si rád zajedu často po práci, až po sedmitisícovky. Byl jsem na různých místech světa. Třeba na žulových stěnách v Chamonix, na El Capitanu v západní části Yosemitského údolí v kalifornském pohoří Sierra Nevada a na dalších krásných místech,“ svěřuje se Bourek.

Druhý výškový tábor Chan Tengri v Kyrgystánu.

Horolezectví dělá, jak sám říká, jen pro radost. „Snažím se tomutomsportu věnovat seriozně, ale protože mám zaměstnání, je to opravdu jen pro radost,“ říká.

Výstup na El Capitan.

Před časem lezl s přáteli ve Vysokých Tatrách. „Byli jsme na Vysoké, což je jedna z dominant Tater. Lezli jsme cestu Stanislavského. Severní tatranská zimní stěna je nádherná. Leze se šest set metrů s cepíny, mačkami, v ledu a ve skále. Moc jsme si to užili,“ vzpomíná.

Na švýcarském Piz Badile.

Velké zážitky měl z amerického El Capitana. „Je to horolezecká Mekka. Když si člověk stoupne pod tu kilometrovou kolmou stěnu, zůstane stát v němém úžasu. Poprvé jsme to nedali celé, po čtyřiadvaceti hodinách jsme zjistili, že na to nemáme. Tak uvidíme letos,“ naznačuje Bourek.

Jan Bourek při lezení na ledu a sněhu.

Obrovským zážitkem bylo pro dnes již znojemského horolezce lezení se slepým kamarádem. „Kamarád Roman Ruský je podle mne nejlepší slepý horolezec ve střední Evropě. Byli jsme v Dolomitech. Vybrali jsme si kopec, na který jsme se rozhodli vylézt. Byla to šest set metrů vysoká hrana. Strávili jsme ve stěně tři a půl dne. Dvacet hodin jsme lezli, pak jsme třeba spali třicet hodin za bouřky na takové malé polici. Hrozný byl sestup dolů, kdy nám došla voda a my byli na jižní stěně sedmnáct hodin bez vody. To si běžný člověk asi neumí představit. Když jsme skončili, byli jsme úplně vyřízení. Tehdy nám Český horozelecký svaz udělil čestné uznání,“ popisuje silný zážitek horolezec Jan Bourek.

Jan Bourek při lezení na ledu a sněhu.