Předchozí
1 z 9
Další

Ve Znojmě vystudovala střední zdravotnickou školu. „Pak jsem nastoupila do Zlína, kde jsem v rámci bakalářského studia vystudovala obor porodní asistentka. Přiznám se, že jsem díky střední škole chtěla mít hlavně maturitu. Ve svém rodném městě jsem si vybírala takovou školu, kde není moc matematiky, která mi nikdy moc nešla. Když jsem pak na střední škole chodila na praxi věděla jsem, že jsem si vybrala správně, že je to přesně můj obor,“ svěřuje se Švestková.

Soňa Švestková v práci.Foto: Archiv Soni ŠvestkovéZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Jako maminka malého chlapce před čtyřmi lety na vlastní kůži zažila to, co až do té doby znala z pozice zdravotníka. „Občas se mě někdo zeptá, jestli jsem porodníkům do svého porodu nekecala. Ale bylo to přesně naopak. Když žena porodníkům důvěřuje a odevzdá se jim, je to ideální. Já jsem rodila v Brně, kde jsem personál i prostředí dobře znala. Plně jsem se celému týmu odevzdala do jejich péče a dopadlo to výborně. Podobný přístup bych doporučila všem rodičkám. Důvěřovat personálu a být uvolněná,“ naznačuje žena.

Porodní asistentka a vášnivá běžkyně Soňa Švestková.Foto: Deník/Dalibor KrutišZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

V práci má jasný cíl. "Mým cílem je, aby si každá žena odnášela ze svého porodu pozitivní zážitky, na které bude ráda vzpomínat po cely život," má jasno podorní asistentka. Kromě výchovy syna se vášnivě věnuje běžeckému sportu. „Cítila jsem, že nic nedělám, že se nehýbu. V práci jsem kolem sebe měla řadu lidí, kteří se nějakému sportu věnovali. A koneckonců jsem prostě chtěla zhubnout,“ říká usměvavá žena.

Půlmaraton ve Zlíně.Foto: Archiv Soni ŠvestkovéZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Začala proto běhat. „Běh mi připadal přirozený a navíc při nízké tepové frekvenci člověk spaluje nejvíce tuku. Tak jsem začala. Váha šla postupně dolů a mě to začalo bavit. Zpočátku jsem neoběhla ani panelák. To bylo před šesti lety,“ vzpomíná Švestková. První kilometry naběhala v Brně a okolí. „Vždycky po práci jsem vzala psa, vyjela do přírody a zaběhala si. Začínala jsem asi na dvou kilometrech. Začínala jsem asi jako každý v obyčejných teniskách. Časem jsem si koupila první běžecké boty,“ vzpomíná na běžecké začátky mladá žena.

Soňa Švestková na Vánočním běhu ve Znojmě. Foto: Archiv Soni ŠvestkovéZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Postupem času se dostala k prvnímu závodu. „Zlákala mne kamarádka. Byl to běh na pět kilometrů. Byla to tehdy pro mne velká výzva. Začala jsem trénovat, abych závod vůbec dokončila. To se mi povedlo a dokonce pod třicet minut. Lidi, kteří kolem trati stáli, běžce skvěle podporovali a hecovali, takže jsem byla nadšená. Běh mě chytl a já prodlužovala délku tratí, až jsem se dostala na deset kilometrů,“ naznačuje Švestková.

Závod v Beskydech. Čtyřikrát na Lysou horu a zase dolů. Foto: Archiv Soni ŠvestkovéZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Pak přišlo mateřství a vynucená pauza. „Od roku 2017, kdy měl syn jeden rok, jsem začala běhat znovu. A prakticky od začátku. Tehdy mi hodně pomohl kamarád Bedřich Čermák. Dával mi různé užitečné trenérské rady. To považuji za důležitý zvrat v mém sportovním životě. Díky němu a svému sebezapření jsem postupně dokázala to, co jsem dokázala,“ říká běžkyně.

Soňa Švestková na Gerlachovském štítě.Foto: Archiv Soni ŠvestkovéZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Drill a tréninky na stadionu vystřídaly úspěchy v podobě vyhraných závodů. „Třeba v roce 2018, kdy jsem vyhrála znojemský běžecký pohár. O rok později jsem byla druhá v třebíčském běžeckém poháru. Doma mám díky tomu několik pohárů na skříni,“ svěřuje se Švestková.

Vítězka Znojemského běžeckého poháru.Foto: Archiv Soni ŠvestkovéZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Svoji zatím poslední metu zdolala před třemi týdny. „Miluji hory a proto jsem propadla trailovému běhu. Běžela jsem v Beskydech takzvaný Lysohorský Ultra Trail. Trať má sedmašedesát kilometrů a čtyři kilometry převýšení. Běží se čtyřikrát na Lysou horu a dolů. Je to trochu šílenost. Já si tam hrábla na dno svých fyzických i psychických sil. Uběhla jsem to za necelých jedenáct hodin. Nahoru jsem spíš jen šla, dolů jsem běžela. A jsem strašně ráda, že jsem závod dokončila. Navíc banda lidí, kteří tohle dělají, jsou poněkud blázni, a já se mezi takovými lidmi cítím moc dobře,“ ohlíží se za svým dosavadním rekordem běžkyně.

Soňa Švestková v terénu.Foto: Archiv Soni ŠvestkovéZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Sport ženě pomáhá i v běžném životě. „Při běhání si krásně vyčistím hlavu. Domu pak přicházím nabitá endofriny. Už si nedokážu představit, že bych nesportovala,“ říká Švestková. A co ji napadne jako první, když se ráno probudí? „Co dnes zažiju a na co se můžu těšit. Před usnutím pak myslím na druhý den. Nerekapituluji. A moje motto? Všechno se děje z nějakého důvodu,“ dodává Soňa Švestková.

Na třebíčském běžeckém poháru.Foto: Archiv Soni ŠvestkovéZdroj: Deník / Dalibor Krutiš