Co by se mělo učit na školách o době socialismu? Odpovídají herec Jan Hrušínský a europoslankyně Kateřina Konečná:

Lidé totiž házeli do urny lístky s jednotnou kandidátkou Národní fronty, na níž byli zástupci čtyř povolených stran: Komunistické strany Československa (eventuálně Komunistické strany Slovenska), Československé strany lidové, Československé strany socialistické, Strany slovenskej obrody a Strany slobody.

Na poslanecký mandát mohli dosáhnout i prověření nestraníci, jež navrhovalo třeba Revoluční odborové hnutí, Socialistický svaz mládeže, Československý svaz tělesné výchovy a sportu, Svaz československo-sovětského přátelství a další organizace.

Téměř stoprocentní

V ústavě z roku 1960 je Národní fronta definována jako „politický výraz svazku pracujících měst a venkova, vedeného Komunistickou stranou Československa“. V květnu roku 1948 hlasovalo pro kandidátku NF do Národního shromáždění 87 procent lidí v Česku a 84,9 procenta na Slovensku. Po roce 1970 dosahovala téměř sta procent.

V posledních volbách v roce 1986 získala jednotná kandidátní listina NF ve volbách do České národní rady 99,94, do Slovenské národní rady 99,95, do Sněmovny národů Federálního shromáždění a do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 99,94 procenta hlasů. Účast byla 99,4 procenta.

Mladí se trefili

V anketě Deníku Jak Češi vidí listopad 1989 mladí lidé do 35 let odpovídali na otázku, zda volby v minulém režimu byly povinné. Téměř 50 procent uvedlo, že ano, 42 procent pak správně odpovědělo, že nikoliv, ale lidé, kteří k nim nepřišli, měli problémy na pracovišti nebo v osobním životě.

InfografikaStejné to bylo s jejich údajnou tajností. Ve volebních místnostech sice byly plenty, ale voliči za ně většinou nechodili. Lístky vhazovali do uren demonstrativně čili veřejně, aby bylo zřejmé, že podporují jednotnou listinu NF.

V ústavě z roku 1968, která zaváděla federativní princip, je i několik zajímavých bodů. Členové vlády měli například právo účastnit se zasedání federálních či národních zastupitelských sborů. Poslanci zase mohli ministry interpelovat a ti museli na jejich otázky odpovídat. Platila také imunita, takže poslanci nemohli být trestně ani kárně stíháni bez souhlasu sněmovny. Pokud ho odepřela, bylo stíhání navždy vyloučeno. Obě sněmovny FS mohly vyslovit nedůvěru i jednotlivému členu vlády. Pak ho prezident musel odvolat.

Vedoucí úloha KSČ

Nejdůležitějším principem tehdejšího systému byla vedoucí úloha KSČ, kterou jí zajišťoval ústavní článek 4. Ten byl zrušen 29. listopadu 1989 členy komunistického Federálního shromáždění na návrh ministra federální vlády Mariána Čalfy. Pro hlasovalo 309 poslanců, nikdo nebyl proti,ani se nezdržel. Ruku pro zrušení tohoto pilíře socialistického režimu zvedl i nedávný generální tajemník KSČ Miloš Jakeš. Vypuštěn byl také článek o marxismu-leninismu jako státní ideologii.

Svoji jednotnou politickou linii KSČ prosazovala pomocí důsledné kádrové politiky. V čele národních výborů všech úrovní i společenských organizací stáli výhradně členové strany. Svoji vedoucí roli udržovala i pomocí represivních orgánů, především Státní bezpečnosti. V roce 1989 měla Komunistická strana Československa zhruba 1 700 000 členů.