Než člověk vidí účet za energie, jsou mu debaty kolem dodavatelů, distributorů, terminálů, zásobníků a elektráren většinou ukradené. Jakmile ale spatří, kolik procent z jeho příjmů mu ubírají energetické náklady na bydlení, začne o tom přemýšlet.

Podobně je to s daněmi. Dokud se nezvyšují, občan nebrblá a platí. Nepřemýšlí o tom, proč odvádí on i jeho zaměstnavatel tak velkou částku na sociální pojištění. A dokud nepodniká, neřeší ani daňové přiznání, které za něj odevzdává firemní účtárna. Jenže pak ruka osudu dopadne i na něj. Stalo se mi to letos. Na autorských honorářích jsem si vydělala o malinko víc nad patnáctiprocentní zdanění.

Kvůli pár tisícovkám ročně jsem musela podstoupit neuvěřitelné martyrium. Nejprve mi finanční úřad sdělil, že mi automaticky přiřazuje daňové identifikační číslo (DIČ), a stávám se osobou samostatně výdělečně činnou, jakkoli jsem o nic takového nežádala a jsem klasický zaměstnanec.

To znamená, že musím nejen odevzdat daňové přiznání, ale také se přihlásit na Českou správu sociálního zabezpečení, kde mi přidělí variabilní symbol. Tam pak odesílám přehled o příjmech za rok 2023. Rodinná daňová poradkyně potřebuje ID mojí datové schránky a pak mi zase pošle ID jejich, abych vše mohla odkliknout, až bude vyplněno.

A totéž se opakuje u VZP, kam musím poslat formulář Oznámení o zahájení vedlejší činnosti (nic jsem nezahajovala, jen psala týdenní komentáře pro ČRo), kde potřebují bydliště, místo narození, jméno mé praktické lékařky (!), číslo bankovního účtu, datum začátku pracovního poměru u současného zaměstnavatele.

„Digitalizace je v podstatě automatizace, ale to, co zajímá občana, je vždycky nějaká služba. Ta je buď dobrá, nebo špatná. Stát po občanech vlastně pořád chce, aby něco dokládali. Jeho datový fond se přitom neustále zvětšuje a je velmi důležité, aby lidé viděli pozitivní výstupy typu občanky v mobilu,“ řekl mi v lednovém rozhovoru vicepremiér pro digitalizaci a šéf Pirátů Ivan Bartoš.

Nevím, zda tuší, co čeká poctivého daňového poplatníka, který chce vyhovět všem povinnostem, které na něj stát uvaluje. Není-li instituce jako ČSSZ nebo VZP schopna zjistit si o svém letitém klientovi příslušné údaje a dokola je po něm požaduje, nelze se divit, že člověk nevnímá stát jako přátelskou entitu, nýbrž coby drába, který nad jeho hlavou práská bičem, vyhrožuje a trestá.

„Administrativa je příšerná a státní správa nefunguje pružně. Snad se dočkáme slibovaného sloučení institucí do jednoho inkasního místa a nebude třeba kontaktovat každou zvlášť. Otázka je, kdy se to stane,“ napsala mi paní účetní.

Odpověď znám. Za mého života určitě ne. Tudíž se nedivím, že se tolik lidí pohybuje v šedé zóně, aby stát oškubali. Není jejich.