Bylo jednadvacátého prosince 1950. Ona měla pouhých jednadvacet měsíců. To, co o tragédii ví, je pouze z vyprávění. „Tatínek mě toho dne v náručí odnesl k tetě. Poprosil ji, aby mě chvíli pohlídala, že jede s maminkou jen na otočku autobusem do Moravského Žižkova popřát pěkné svátky příbuzným z maminčiny strany. Bylo půl třetí odpoledne,“ vypráví s chvěním v hlase Hrdličková.

Půl hodiny nato došlo k tragédii. „Řidič autobusu, pan Lang, za to nemohl. Hradlař mu řekl, že může jet, že rychlík je daleko. Jenže jemu na sněhu začala prokluzovat kola. A pak se to stalo. Hradlaře poslali do vězení. Slyšela jsme, že se tam snad oběsil. To mě mrzí. Byla to nešťastná událost, které se moc zabránit nedalo,“ říká smířeně žena.

Nový památník obětem srážky vlaku a autobusu z prosince 1950 na železničním přejezdu v Podivíně na Břeclavsku. K výročí ho odhalili představitelé Velkých Bílovic a Podivína.
Video: Připomínka obětí tragédie u Podivína. Odhalili jim památník

U tatínkovy sestry Anny Kalábové, kterou láskyplně oslovovala mamko, tak už zůstala napořád. „Pohřeb se konal o Štědrém dnu. A moje teta každý rok u stromečku hrozně plakávala. Dlouho jsem nevěděla, proč. Co se stalo, jsem se dozvídala postupně od dětí ve škole. Až když jsem šla na ekonomku, tak se mamka rozhodla mi o tom říct,“ vzpomíná Hrdličková.

Mamka jí vychovala s láskou

Později dokonce náhodou zjistila i to, že její maminka zemřela až v nemocnici v Hustopečích, kam ji po nehodě převezli. „Vykládal mi to pan Trávníček. To byl truhlář z domu od naproti. Když dávali těla do rakví, mezi nimi i maminku, tak vykřikl, že ať rychle zavolají sanitku, že ho objala a je živá. Odvezli ji, ale nezachránili. Zemřela i s miminkem, které tehdy už čekala,“ pokračuje pamětnice.

Malá Terezie tak vyrůstala v domě svojí tety, který sousedil s domem jejích rodičů, spolu se dvěma staršími sestřenicemi. Jak zdůrazňuje, mamka jí vychovala s láskou. „Tatínek pocházel z osmi dětí, s tetou, která byla nejmladší, měli krásný vztah. Byla vdova, její muž zahynul při náletu v roce 1945. Rusové si tehdy mysleli, že jsou v Zacharově vile Němci, což nebyla pravda. Utíkali do sklepa, že se schovají. Ale nestihli to,“ přibližuje osudy rodiny Hrdličková.

Osud si pohrál i s jejím tatínkem. „V Itálii byl v první světové válce v první linii. Nic se mu tam nestalo. Později musel na nucené práce do Reichu. I to zvládl. Oženil se rovnou třikrát. První žena zemřela na souchotiny, druhá zemřela následkem mimoděložního těhotenství. Až s mojí maminkou, která byla o patnáct let mladší než on, měl mě. A jak to dopadlo. Když si na ně vzpomenu, přestože si je moc nepamatuji, je mi tak nějak těsno. Vždy na Vánoce to na mě dolehne,“ říká smutně rodačka z Podivína.

Nový památník obětem srážky vlaku a autobusu z prosince 1950 na železničním přejezdu v Podivíně na Břeclavsku. K výročí ho odhalili představitelé Velkých Bílovic a Podivína.
Smutné Vánoce i pád z viaduktu. Připomeňte si železniční neštěstí na jihu Moravy

Tatínkovo pracovní sako ještě dlouho po neštěstí viselo doma pod vrátnicí. „Tatínek byl poštovním úředníkem. Mamka mi vyprávěla, že když jsme do našeho domu chodili a já už jsem uměla mluvit, ukazovala jsem na jeho šaty a říkala táto. Pokaždé ji to dojalo,“ zmiňuje Hrdličková.

Po základní škole zamířila na studia do Břeclavi na ekonomku. „Pracovala jsem v drůbežářských závodech ve Velkých Pavlovicích, dělala jsem sekretářku ekonomickému náměstkovi. Později jsem přešla do podivínské Fruty na pozici výrobní účetní a před důchodem jsem pracovala ve firmě OK Atelier Dalibora Klusáčka v Břeclavi,“ vyjmenovává energická žena, která s manželem vychovala tři děti.