Bylo jednadvacátého prosince 1950. Ona měla pouhých jednadvacet měsíců. To, co o tragédii ví, je pouze z vyprávění. „Tatínek mě toho dne v náručí odnesl k tetě. Poprosil ji, aby mě chvíli pohlídala, že jede s maminkou jen na otočku autobusem do Moravského Žižkova popřát pěkné svátky příbuzným z maminčiny strany. Bylo půl třetí odpoledne,“ vypráví s chvěním v hlase Hrdličková.
Půl hodiny nato došlo k tragédii. „Řidič autobusu, pan Lang, za to nemohl. Hradlař mu řekl, že může jet, že rychlík je daleko. Jenže jemu na sněhu začala prokluzovat kola. A pak se to stalo. Hradlaře poslali do vězení. Slyšela jsme, že se tam snad oběsil. To mě mrzí. Byla to nešťastná událost, které se moc zabránit nedalo,“ říká smířeně žena.
U tatínkovy sestry Anny Kalábové, kterou láskyplně oslovovala mamko, tak už zůstala napořád. „Pohřeb se konal o Štědrém dnu. A moje teta každý rok u stromečku hrozně plakávala. Dlouho jsem nevěděla, proč. Co se stalo, jsem se dozvídala postupně od dětí ve škole. Až když jsem šla na ekonomku, tak se mamka rozhodla mi o tom říct,“ vzpomíná Hrdličková.
Mamka jí vychovala s láskou
Později dokonce náhodou zjistila i to, že její maminka zemřela až v nemocnici v Hustopečích, kam ji po nehodě převezli. „Vykládal mi to pan Trávníček. To byl truhlář z domu od naproti. Když dávali těla do rakví, mezi nimi i maminku, tak vykřikl, že ať rychle zavolají sanitku, že ho objala a je živá. Odvezli ji, ale nezachránili. Zemřela i s miminkem, které tehdy už čekala,“ pokračuje pamětnice.
Malá Terezie tak vyrůstala v domě svojí tety, který sousedil s domem jejích rodičů, spolu se dvěma staršími sestřenicemi. Jak zdůrazňuje, mamka jí vychovala s láskou. „Tatínek pocházel z osmi dětí, s tetou, která byla nejmladší, měli krásný vztah. Byla vdova, její muž zahynul při náletu v roce 1945. Rusové si tehdy mysleli, že jsou v Zacharově vile Němci, což nebyla pravda. Utíkali do sklepa, že se schovají. Ale nestihli to,“ přibližuje osudy rodiny Hrdličková.
Osud si pohrál i s jejím tatínkem. „V Itálii byl v první světové válce v první linii. Nic se mu tam nestalo. Později musel na nucené práce do Reichu. I to zvládl. Oženil se rovnou třikrát. První žena zemřela na souchotiny, druhá zemřela následkem mimoděložního těhotenství. Až s mojí maminkou, která byla o patnáct let mladší než on, měl mě. A jak to dopadlo. Když si na ně vzpomenu, přestože si je moc nepamatuji, je mi tak nějak těsno. Vždy na Vánoce to na mě dolehne,“ říká smutně rodačka z Podivína.
Tatínkovo pracovní sako ještě dlouho po neštěstí viselo doma pod vrátnicí. „Tatínek byl poštovním úředníkem. Mamka mi vyprávěla, že když jsme do našeho domu chodili a já už jsem uměla mluvit, ukazovala jsem na jeho šaty a říkala táto. Pokaždé ji to dojalo,“ zmiňuje Hrdličková.
Po základní škole zamířila na studia do Břeclavi na ekonomku. „Pracovala jsem v drůbežářských závodech ve Velkých Pavlovicích, dělala jsem sekretářku ekonomickému náměstkovi. Později jsem přešla do podivínské Fruty na pozici výrobní účetní a před důchodem jsem pracovala ve firmě OK Atelier Dalibora Klusáčka v Břeclavi,“ vyjmenovává energická žena, která s manželem vychovala tři děti.