Do síně slávy znojemských sportovců byla v pondělí na slavnostním vyhlášení ankety o nejúspěšnějšího sportovce za uplynulý rok uvedena Marie Bernardová z Blížkovic. Sport ji provází celým životem. Sama jako dítě hodně cvičila, posléze se sama stala cvičitelkou a již padesát let předává své zkušenosti dětem.

V dubnu bude bývalé učitelce tělocviku už devětašedesát let a stále ji nepřešel entuziasmus a nasazení pro sport. Kromě aktivního sportování se věnuje také funkcionářské práci. Je předsedkyní tělovýchovné jednoty a členkou výkonného výboru jihomoravské krajské asociace Sport pro všechny.

Co jste říkala na to, že jste se dostala do síně slávy?
Chtěli mě tam už vloni, ale říkala jsem, ať tam jdou jiní, zasloužilejší sportovci. Letos už jsem ale odmítnout nemohla.

Jak jste se ke sportu vlastně dostala?
Už od mládí jsem ke sportu inklinovala. Pocházím ze Šumné a chodila jsem tam cvičit do základní tělesné výchovy, což bylo něco podobného jako kdysi Sokol. Tělocvik mě bavil, měla jsem dobrou a přísnou učitelku. Po základní škole jsem šla na pedagogickou školu do Znojma, kde jsem se tělocviku věnovala. Udělala jsem si cvičitelský kurz a už padesát let se cvičení věnuji. Beru to tak, že to, co jsem dostala od svých učitelů, předávám dětem dál.

Takže pořád cvičíte?
Ano. I když už jsem sedmý rok v důchodu, tak jsem týdně osm hodin v tělocvičně. Ono mně to tak nějak pořád dobíjí baterky.

Neuvažovala jste o tom, že po odchodu do důchodu cvičení opustíte?
Nemám lidi, kteří by to po mně přebrali. Pořád se o cvičení zajímám, starám se o dění kolem sportu.

Komu se při cvičení věnujete?
Vychovala jsem si v Blížkovicích nástupkyni, která ke mně chodila od tří let do gymnastiky. Je zástupkyní ve škole a cvičí děvčata. Kluky neměl kdo cvičit, tak jsem to vzala. Mám skupiny od první do deváté třídy. Lonští deváťáci byli takoví trochu problémoví, ale já jsem si na ně stěžovat nemohla. Řekla jsem jim, pojďte na závody na atletiku a oni jezdili. Teď mě překvapilo, že tihle žáci, kteří už jsou venku ze základní školy, se ke mně vrátili a chodí pořád cvičit.

Čemu všemu se při cvičení věnujete?
Snažím o takovou všeobecnou průpravu. Cvičíme na nářadí, děláme atletiku nebo třeba hrajeme florbal. Jsem bývalá tělocvikářka, tak se snažím s dětmi dělat něco navíc, co v tělocviku nebývá a co je baví.

Fungujete pod nějakým oddílem?
Před dvaceti lety jsme založili tělovýchovnou jednotu při základní škole. Před těmi dvaceti lety jsme měli ve škole i významné hosty jako manžele Zátopkovy, běžkyni Jarmilu Kratochvílovou. Přijeli, protože naše děvčata vyhrála tři roky po sobě atletickou soutěž Pohár Českého rozhlasu.

Je u dětí v Blížkovicích o cvičení zájem?
Každé úterý odpoledne mám od jedné do pěti čtyři skupiny chlapců, dohromady jich chodí kolem šedesáti, z toho osm je těch dorostenců, kteří už základní školu opustili. Večer pak ještě cvičím se ženami. Ve čtvrtek si chodím zahrát volejbal. A v pátek cvičím ještě mažoretky, kterých je kolem čtyřiceti děvčat. V devadesátých letech mívala škola v Blížkovicích přes tři sta žáků, teď jich je tam jen sto čtyřicet. Děti u nás vždycky chodívaly sportovat.

Jak dlouho už žijete v Blížkovicích?
Přišla jsem tam v jednasedmdesátém roce. Předtím jsem rok učila v Bohuticích, pak jsem byla osm let na Šumné a chvíli v Hevlíně. To byla štace, kam chodili učitelé za trest. Po osmašedesátém se komunistům nelíbilo, že mi psal kluk, který emigroval. Měli jsme jet tehdy na závody do Vídně a už nás tam nepustili, protože si mysleli, že tam zůstanu. Stala jsem se nepřítelem státu. Paradoxem bylo, že mě dali do Hevlína na rakouské hranice.

Čím jste děti ke sportu přitáhla?
Vždycky jsem se snažila, jak děti zblbly mě, tak je taky zblbnout, že pojedeme na závody. Mívala jsem krédo, že nesmíme být poslední. Chtěla jsem, aby vyhrávaly.