Kde se u vás vzala láska k běhání?
První popud bylo to, že mě zhruba před pěti lety oslovil Karel Chmelíř, jestli bych mu nepomohla organizovat závody. Věděl, že jsem taková akční a ráda něco organizuju. Začala jsem s Vánočním během a Pohárem starosty města Znojma. Posléze se tyto závody zařadily do Znojemského běžeckého poháru.

A druhým podnětem bylo co?
Běžec Petr Halbrštat mi říkal, ať to zkusím. Nechtěla jsem, protože učitelky tělocviku mi běhání zprotivily. Pak jsem šla jeden závod pěšky a kamarádi mi říkali, že rychle chodím, že bych tu trať mohla klidně i běhat. To byl další impuls. Nakonec jsem pro radost Petrovi začala před více jak rokem běhat. Teď mi dělá trenéra.

Měla jste nějakou sportovní průpravu?
Vždycky jsem sportovala, ale nikdy nezávodila. Jezdím na kole, plavu, lyžuju, bruslím, cvičím a jezdím do Brna na kursy flamenca. Sportovci mi vysvětlil, že tohle všechno je turistika. Sportovcem se člověk stane, až začne závodit a má nějaké výkony.

Jaké tedy jsou vaše výkony?
Mám výhodu v tom, že jsem začala závodit později než ostatní sportovci. Jim jde přirozeně výkonnost dolů a mně nahoru, protože mám ještě nějakou možnost se tréninkem zlepšit. Nedávám si ale speciální cíle, že musím trať zaběhnout v určitém čase. Nechci ale bývat poslední.

A to jste přišla a hned jste běhala třeba pětikilometrové tratě?
Ne, začala jsem na dvou a půl kilometrech. Myslela jsem, že u toho zůstanu. Teď běhám tratě kolem pěti kilometrů. Měla bych se v květnu zúčastnit mistrovství světa v běhu do vrchu v Rakousku, a to se běží devět kilometrů. Mám z toho strach. Nevím, jestli to zvládnu.

Jak často běháte?
Snažím se dvakrát týdně. Běhám pět kilometrů a více. Mám ale ještě jiné sportovní aktivity. Tančím třeba flamenco.