Jak jste se vlastně k Biketrialu dostal?
Když jsem začínal jezdit na kole, tak byl obrovský boom BMX kol. Všichni kámoši je měli a já samozřejmě taky. Postupně jsem se začal učit různý triky a chtěl jsem pořád víc a víc. Normální ježdění mě nebavilo. Stavěli jsme si různé překážky, můstky. Vyklubalo se z toho pár absolvovaných závodů. Tak jsem začal dělat Biketrial. Teď se z koníčku stala práce.

Co přesně jako biketrialový jezdec děláte? Jaká je náplň vaší práce?
Moje práce obnáší spoustu exhibic. Závodně už vlastně ani nejezdím. Testuji různá kola a na závody bohužel čas nezbývá. Biketrial znamená to, že jezdec na kole překonává předem připravené překážky, ať už umělé nebo přírodní. Nesmí se dotknout země částí těla. Jednotlivé úseky závodu se měří na čas a ten jezdec ho musí projet do dvou minut.

Co je pro biketrialového jezdce výhodou? Je to vyšší postava, nebo naopak menší, lehčí závodník?
Na některé triky je lepší být vyšší, na některé menší. Tělesná konstituce asi nerozhoduje. V dnešní době je to spíše o tom, jak jste schopní si kolo nastavit, aby vám vyhovovalo. Dáte si delší nebo kratší představec. Podle sebe.

Když se někdo rozhodne, že se biketrialu chce opravdu věnovat, s jakou investicí musí počítat?
Ve své podstatě může začít kdokoliv na jakýmkoliv kole, co má doma. Tenhleten sport je hodně o rovnováze. Člověk musí umět s kolem stát na místě, jako kdyby stál na nohách. Musí zvládnout stát na úzkých překážkách, přejet přes ně. Základy se dají naučit na všech kolech. Když už to potom člověka chytne, tak samozřejmě musí počítat s větší investicí. Starší speciál se ale dá pořídit i okolo deseti tisíc.

Jak dlouho trvala vaše závodní kariéra?
První závody jsem jel v deseti letech. Aktivně jsem jezdil nějakých, myslím, osmnáct let. Postupně se ze zábavy stala práce. Na jednu stranu je to super. Je to ale dost specifická práce. Není moc lidí, se kterýma bych si o tom mohl popovídat. Pracuji úplně jinak, než ostatní. Nechodím klasicky do práce. Je to složitější.

Jak teda vypadá váš pracovní den? Co je obsahem vaší práce?
Podílím se na vývoji a testování kol, řeším technický věci v dílně, jezdím a zkouším jednotlivé komponenty. Je to o tom být pořad na kole. Přijít s nějakou zpětnou vazbou, dodat ji do továrny a znovu vylepšovat. Pracuju sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně. Neumím vypnout. Do toho jsou různý exhibice, což je taky moje práce. Ale protože se mi vloni narodila dcera, tak se to snažím omezit, abych se jí mohl věnovat. Jen vyjímečně jezdím na popud Autoru, který mě vysílá na významnější akce. A proto jsem dneska tady. (smích)Jinak jezdím i do zahraničí.

Jakého úspěchu si ceníte nejvíce?
V roce 1996 jsem se stal vicemistrem světa a v ten samý rok ještě mistrem Japonska. Když to přeženu, tak právě na tom jsem postavil všechno to další. Věděl jsem, že tyhle výsledky jsou skvělý, ale taky jsem věděl, že s nima musím nějak rozumně naložit.

Co to s člověkem udělá, když se stane vicemistrem světa? Co se pro vás změnilo?
Myslel jsem si, že se toho změní hodně. Že najednou začne být o mě větší zájem ze strany sponzorů. Nějaký zájem sice byl, ale pak jsem si musel rychle uvědomit, že to nic neznamená. Za pár let o tom nikdo nebude vědět. Začal jsem více uvažovat právě o exhibicích. O testování a postupně jsem se svou tvrdohlavostí propracoval až tam, kde jsem dneska. Mám zabezpečený život a jsem spokojený.

Máte bohaté závodní zkušenosti, nepřemýšlel jste třeba o tom předávat je dál?
Mám teď v hlavě nápad, který není nový, už ve světě funguje. Chtěl bych zkusit s AuthorGangem, což je vlastně elita ve všech disciplínách na kole, vytvořit tréninkový kempy. Exhibice je sice dobrá, ale ne každý všechny věci odkouká. Tam se budeme každému věnovat intenzivně a dávat základy. Je škoda, že neexistují nějaký kroužky. Tohle by mohla být náhradní varianta.