Když se řekne gymnastika, každý si nevybaví jen žíněnky, trampolíny, kladiny nebo hrazdy. Znojemští příznivci tradičního sportovního odvětví si také vybaví trenérku Ivanu Hýbnerovou, která má růst znojemské gymnastiky na svědomí. V minulých dnech navíc byla za svůj přínos oceněna i Českým olympijským výborem.

Kdy jste se dostala k trenérské práci v gymnastice?
To už je hrozně dávno. Vlastně jsme byli od dětství vychováváni k vzájemné spolupráci ať už ve škole či zájmových kroužcích. Měla jsem kolem sebe spoustu vzorů ve svých učitelích a přišlo mi přirozené pomáhat mladším nebo méně zkušeným kamarádkám. Vlastně jsem byla teprve na gymnáziu, když jsem připravovala své první družstvo na okresní přebory v gymnastice. Po vysoké škole a nástupu do práce jsem viděla kolem sebe tolik šikovných dětí a prostě mi to nedalo, abych je zase krůček po krůčku nepostrkovala dál.

Takových nadšenců moc není. Jak náročná je vaše trenérská činnost?
Když jsem před dvaceti lety kroužek gymnastiky zakládala, vlastně jsem ani moc nepřemýšlela nad tím, co mě všechno čeká. Bylo tu nadšení a elán, zájem dětí i rodičů, kteří byli rádi, že nad skotačením jejich dětí někdo dohlíží. Jenže zatímco na skotačení se stačilo sejít dvakrát týdně, na opravdové mistrovství se musíte připravovat každý den několik hodin.

Co berete jako trenérka za úspěch?
Ať děláte v životě cokoli, musíte to dělat s láskou, musí vás to bavit. Potom to bude bavit i ty ostatní, kteří vám to zcela jistě dají najevo. Pak ucítíte uspokojení. Být spokojen, že jsem se něco naučil, dokázal, překonal překážku, to je úspěch. Byť mají medaile krásnou třpytivou barvu, stejně nejzářivější vždy bude vzpomínka na ten okamžik, kdy jste překonal sám sebe.

Nedávno jste byla oceněná Českým olympijským výborem. Co to pro vás znamená?
Velice si tohoto ocenění vážím a příjemně mě to hřeje. Jsem moc ráda, že si Český olympijský výbor začal všímat práce trenérek a cvičitelek. Ale chtěla bych všem říct, že je v naší zemi spousta dalších výborných trenérek, cvičitelek i učitelek, které předávají dál své zkušenosti.

Čemu tento osobní úspěch přičítáte?
Na žádný papír nelze vypsat všechny hodiny strávené s dětmi a pro děti. Ale úplně nejvíc si cením spolupráce s rodiči, kteří zapomněli na honbu za majetky, ale smysl života vidí ve svých dětech. Pro ně neváhají přiložit ruku k dílu stejně jako si s nimi zaskotačit. Výsledkem jsou nejen spokojené děti, ale i spokojení rodiče, což se ve Znojmě neutají. Prostě se nad společnou věcí sešli lidé, kteří nemyslí jen sami na sebe.

Jak to vůbec vypadá se znojemskou gymnastikou do budoucna?
Kdybyste mi tuto větu položil před dvaceti lety, neuměla bych na ni odpovědět. Stejně jako na ni neumím odpovědět ani dnes. Věřím však, že se dá dohromady parta skvělých trenérů, která nabere svěží vítr do plachet a znovu a lépe bude formovat znojemské gymnastky a gymnasty.


Sbíráte hodně medailí v dětských kategoriích. Dočká se Znojmo nějakého gymnasty či gymnastky bodujícího v dospělé nebo dorostenecké kategorii?
Bylo by to opravdu krásné. Není to zase tak dávno, co Znojmo reprezentovaly naše dvě ženy. Dvacetiletá Alena Havlová a Lenka Procházková byly dokonce na Mistrovství České republiky v gymnastice, jenže studijní povinnosti je odvály ze Znojma pryč.

Hodně sportů bojuje se zázemím. Jak je na tom gymnastika?
Oproti začátkům, kdy jsme cvičili na dřevěné kladině a nářadí na každý trénink chystali a po tréninku zase uklízeli, je to nesrovnatelné. Přesto se do naší malinké tělocvičny s celou naší členskou základnou vejdeme jen stěží. Ale hlavně nás bolí chybějící přístavba ke stávající tělocvičně, kde bychom měli dostatečný rozběh na přeskok s molitanovou jámou pod hrazdou a kruhy.

Plní si trenérka Ivana Hýbnerová prací s dětmi nějaký sen nebo ten je zatím nedotčený a kráčí dál za ním?
Sen? Těm jsem věřila moc dlouho a nejednou si pořádně natloukla. Spíš mě zaujal pohyb sám o sobě. Ladnost, elegance, lehkost, koordinace pohybů, využívání fyzikálních zákonů, soustředěnost, sebekontrola a sebeovládání celého těla i ducha. Většina z nás, když se narodila, nejprve jen ležela, pak se naučila otáčet, lézt, sedět a nakonec i chodit, případně běhat, skákat nebo házet. Ale jen někteří pokračovali dál v rozvoji svých schopností a dokáží své tělo ovládat třeba i při saltech, letových prvcích na bradlech, hrazdě, kruzích a podobně.