Znojmo – Sedmnáctiletý znojemský jachtař Jan Procházka má za sebou životní úspěch. S brněnskou posádkou Tescudo absolvoval jeden podnik České a Slovenské Grand Prix námořního jachtingu, na kterém dokázal vybojovat třetí místo. V chorvatském Kremiku si tak dokázal splnit část ze svých jachtařských snů.

Jak vysoko řadíte závody na otevřeném moři?
Určitě to je zatím můj nejlepší závod v kariéře. Bylo to něco neskutečného, na to nikdy nezapomenu. Svůj podíl na tom má i atmosféra na naší lodi. Strašně mě překvapilo, jak mně vzali mezi sebe, jak se ke mně ostatní chovali. Byl jsem tam z nich suverénně nejmladší. Těm lidem patří můj velký obdiv.

Přeci jenom jste šel trochu do neznáma. Vzpomínáte na to, jak jste se cítil před odjezdem?
Moc si to nevybavuji, ale rozhodně jsem z toho neměl strach. Ba naopak. Byl jsem na to neskutečně natěšený. Byl jsem plný očekávání, co všechno závod přinese, jaké budou podmínky a samotné lodě. Nakonec to byla jachtařská paráda.

A co příprava na samotný závod?
Té přípravy moc nebylo. Zkoušku jsme si odbyli až přímo na místě, kde jsme měli možnost si všechno osahat, seznámit se a rozdělit si úkoly a povinnosti. Vlastně jsme na to měli jediný den, což se dalo bez problémů zvládnout.

Vyzkoušel jste sinámořní jachting. Který je více náročný?
Rozhodně ten klasický, který jezdíme na jezerech nebo přehradách. Tam je mnohem proměnlivější vítr, musí se více manipulovat s plachtami, není to tak jednoduché. Na moři fouká celou dobu stejný vítr. Nastaví se plachty a jede se na jeden kurz, poté se otočí a jede se na druhý. Není to zase až tak proměnlivé.

Jak samotný závod probíhal?
Začátek byl naprosto katastrofální. Odstartovali jsme dobře, jenže pak těsně před koncem první rozjížďky jsme začali mít technické problémy a jelikož jsme neměli náhradní díl, dojeli jsme poslední. Druhou rozjížďku jsme neabsolvovali, protože jsme to nestihli opravit. Ale od druhého dne to už šlo jako po másle. Škoda těch problémů, mohli jsme zaútočit i na druhé místo.

Na klasických jachtařských závodech máte vesměs rodinou posádku, kterou tvoříte vy s bratrem a otec. Funguje to na lodi jako doma?
To vůbec. Většinou má poslední slovo kormidelník, což bývá táta, ale postupně to přebírám já, i když bych neměl, protože nemám na naši loď ještě řidičák. No a když něco nefunguje, tak se řve. V Kremiku jsem se ale přesvědčil, že to tak být nemusí a dá se všechno řešit v klidu.

Co vám závod dal a naopak co vzal?
Dal mi mnoho zkušeností v mezilidských vztazích a velkou dávku praxe, která se nedá zaplatit. Nevzal mi vůbec nic. Když o tom přemýšlím, tato námořní mise měla jen samé plusy. Od toho, že mě bez problémů uvolnili pro tuto akci ze školy, až po nezapomenutelné zážitky.

Splnil jste si jeden ze snů. Jaký je ten další?
Určitě nějaký prestižní závod v kategorii Star. Je to vlastně olympijská disciplína. Na této lodi je šíleně znát taktická vybavenost posádky. Tak si chci vyzkoušet, jak na tom jsem. Jelikož je to dvouposádková loď, hodně záleží na sehranosti týmu. Pokud tomu tak není, tak tečou peníze. Ničí se vybavení, trhají se plachty.

Míří vaše myšlenky třeba i k olympijským hrám?
Je to hodně daleko. Sen by to byl obrovský, ale těžko realizovatelný, alespoň zatím. Mám teprve všechno před sebou. Na špičce jsou kormidelníci okolo pětatřiceti let.

Nyní vás čeká Mistrovství České republiky v jachtingu v kategorii kajutových lodí. Jaké jsou cíle?
Samozřejmě ty nejvyšší. Podle mého letos máme na to, dosáhnout na ty nejvyšší stupně.