S kanoistikou začínal dvakrát. Poprvé, když mu bylo třináct, znovu v osmačtyřiceti. To už měl doma trojčata Karolínku, Elišku a Milana. I přes své pracovní vytížení a náročný rodinný život, nemluvě o časovém vytížení a pravém koleni po operaci, dokázal Milan Janeček ze Znojma v září vyhrát mistrovství světa v kategorii veteránů. V úterý oslavil čtyřiapadesáté narozeniny, fyzičku by mu ale mohl závidět leckterý mladík.

Milane, kdy jste se ke kanoistice dostal poprvé?

To mi bylo asi třináct let, tehdy byla ještě stará loděnice pod mostem. Přišel jsem se na kanoisty podívat ze zvědavosti – v té době jsem za Rudou hvězdu hrával fotbal a upoutalo mě, že stejně staří kluci, kteří dělali kanoistiku, vypadali fyzicky mnohem líp než my fotbalisti. (smích) Začal jsem chodit na tréninky a ten sport mě hodně chytil. Zůstal jsem v oddílu až do vojny, chtěl jsem dokonce jít závodit za Duklu. Jenomže když jsem se do ní dostal, můj tatínek emigroval do západního Německa a z oddílu mě vyhodili. Takže jsem ve dvaadvaceti s kanoistikou skončil. Pak jsem se k ní pořádně dostal až v osmačtyřiceti letech, kdy mě povolali do zdejšího oddílu, protože se snažili dostat tenhle sport na trochu vyšší úroveň.

Kolik dětí máte momentálně v oddílu?

Oficiálně je jich jedenáct, pravidelně na tréninky jich chodí šest. Náročná je pro ně hlavně suchá příprava, kterou můžou absolvovat přímo v loděnici díky tomu, jak je velká. Máme tam vybudovanou i tělocvičnu, sklad lodí a převlékárnu. Prostory máme jednak na pohybovou složku tréninku, ale taky na tvrdší přípravu v podobě posilování.

Kdy vlastně můžete trénovat na vodě?

Pro kategorii mužů platí, že by měli chodit na vodu, pokud je teplota do pěti stupňů Celsia. My starší chodíme, když je tak sedm až osm stupňů a neprší nebo nefouká. Reálné je trénovat na vodě od konce března do konce října. Největší nebezpečí pro všechny kanoisty je, že padnete hned do vody. Nebezpečné je to zvlášť u děvčat, ta chodí na vodu jenom pokud je opravdu teplo.

Jak často musíte vy osobně trénovat, abyste se udržel v solidní formě?

Třikrát týdně dvě hodiny. Je to obrovská zátěž, především pro klouby, ale jde taky o čas. Po tréninku jsem vždycky úplně vyřízený, navíc mám rodinu, práci… je toho skutečně hodně.

Na kterou část organismu je kanoistika nejnáročnější?

Tady právě existuje jeden omyl – všichni si myslí, že na paže. Jenomže kanoisté musí hodně běhat, aby měli silné nohy, a kromě toho jejich svaly nesmí být kulturistické, ale podlouhlé, zkrátka musejí mít švih ve stylu gymnastů, protože kanoista potřebuje skloubit rychlost a sílu s dynamikou. Závodníci absolvují shyby, kliky, běh, lyžování i plavání, posilování je minimální.

Jak dlouhé tratě jezdíte?

No, pro závodníky do pětatřiceti let je výhodné jezdit tratě do jednoho kilometru, kde se jede na sílu a rychlost. Pro nás starší je už pak lepší jezdit tratě delší, kde se jedná o vytrvalost a síly se dají rozvrhnout. V zemích jako Francie, Anglie, Nizozemí a v dalších mají lidé dobré podmínky, protože mají dlouhé vodní toky, a taky zjistili, že je dobré i v pokročilém věku udržovat si nějaký sport jako koníčka, že to člověku jen prospívá.

Vloni jste vyhrál mistrovství světa veteránů v Maďarsku, jaký to byl pocit?

My jsme jeli závod dva dny před mistrovstvím světa mužů, dělali jsme jim takový předsun. Celkem ta trať měřila dvacet jedna kilometrů a sedm set metrů. To je oficiální světová míra, která se používá všude.

Vzhledem k výsledku to pro mě určitě největší úspěch je. Měl jsem jet kdysi v mládí na mistrovství do Mexika, ale nakonec jsem tam jet nemohl.

Porazil jste na mistrovství závodníky mladší i o pět let.

Kategorie byla od devětačtyřiceti od pětapadesáti, takže jsem tam byl tak nějak asi nejstarší. (smích) Na takhle dlouhé trati se musí jet takticky, ale většinou se rozhoduje na prvních dvou kilometrech. Kdo se umí vézt ne vlně, má nejen fyzickou, ale i psychickou výhodu. Mně se to podařilo, navíc jsem na obrátce setřásl ty, co se mi vezli po pravé straně. Asi šest set metrů před cílem jsem se pak utrhnul a se mnou se udržel jen závodník z Jižní Afriky. Ten ale stál zato, měl asi metr devadesát, vystouplé šlachy po celém těle, GPS na přídi… ještě kousek před cílem jsme jeli nastejno. On chtěl dopředu, tak jsem mu říkal „come back“, jako že si o tom může nechat zdát. (smích) Pak jsem zabral, čekal jsem, až mi začnou mrtvět ruce, ale ono nic. Tak jsem zabral víc, zavřel oči, rozpálil jsem to a nakonec to vítězství uhájil. Byl to ale boj až do konce.

Máte doma trojčata, věnují se také kanoistice?
Původně děti začaly s míčovými hrami, aby získaly trochu fyzičku a pohybové dovednosti. V současné době jsou členy kanoistického oddílu, ale nenutím je, jen jsem chtěl, aby si to zkusily. Co bude dál, to se uvidí. U holek je to ještě trochu složitější, když žena dělá tak silový sport, už to pak vizuálně není ženská.

Měl jste sportovní vzor?
Obdivoval jsem Ladislava Součka z Dukly Praha. Ve Znojmě byl vynikajícím kanoistou František Poláček.

Vyhrál jste i Sportovce Znojemska v kategorii veteránů, ceníte si i takovýchto prvenství?

Určitě. Pro mě je to velká čest, když vidím, že lidi náš sport sledují, zajímají se o něj a dokáží nás ocenit. Z hlediska psychicky je to mnohem hezčí, než když člověk vyhraje nějaký závod.