Svou basketbalovou kariéru ukončil ve čtyřiačtyřiceti letech. V ní šestinásobný mistr Československa získal stříbro a dva bronzy z mistrovství Evropy nebo s evropským výběrem v letech 1977 a 1978 odehrál dva duely ve Splitu a Madridu. „Tam jsme byli za hvězdy. Už na letišti nás vítali, taxíkem odvezli do hotelu, starali se o nás. Všechno bylo špičkové, všude luxus, dostali jsme dárky. To byly věci, se kterými jsem se jako Čechoslovák u nás nikdy nesetkal,“ řekl Brabenec, jenž oslavil 4. února 70. narozeniny.

Cítíte se na sedmdesát?
Pochopitelně ne, ale tím, že je teď taková doba, že nemůžu dělat, co bych chtěl, tak je to zvláštní. Ke sportu mám trvalý vztah už od patnácti let a bez něj je to pro mě smutná doba. Ještě k tomu teď nemám ani pracovní činnost, která mi pomáhala, abych neseděl jen doma.

Jakou práci máte na mysli?
Pomáhal jsem na výstavišti při veletrzích, stavěl jsem tam stánky, prostě manuální činnost. Chybí mi to, nikam a nic se nemůže, všechno je zavřené. Co chcete dělat? Akorát nakoupit potraviny a trochu se někde projít.

Co vás tedy teď těší?
Trochu radost mi dělá vnuk Kuba, který hraje hokej. Byl v Kometě, momentálně je v Třebíči, takže sleduju aspoň jeho, jak se mu daří. Teď byl s osmnáctkou v Piešťanech a hrál velice dobře. To je jediné, co mě baví. Občas sleduju i vnučku, která studuje a hraje basketbal v Americe. Tam ale taky začal řádit koronavirus a mají některé zápasy odložené.

Už se vám stýská i po trénování v klubu Tygři Brno?
Samozřejmě mi to chybí, protože mám teď tři čtyři roky družstvo kluků, které jsme si s kolegou od jejich jedenácti let vypiplali. Loni jsme přišli kvůli koronaviru o mistrovství republiky, letos taky. A nevíme, co bude dál.

Jaký jste trenér?
Jsem spíš přísnější. Vyžaduju, aby kluci dělali všechno poctivě, dokážu zvýšit hlas. Tvrdím, že když to chce někdo šidit, tak zaprvé se sám nezlepší, ale zadruhé to znechutí i ostatním. Je to kolektivní sport a kluci se na sebe dívají a vidí, že někdo něco nedělá poctivě. Pak jeden brzdí druhé, protože se nezlepšuje a musíme se mu věnovat víc a neustále ho upozorňujeme, aby chyby odstranil. Takže to je trochu problém, ale jinak si myslím, že kluci si na mě zvykli a snaží se.

Kamil Brabenec
narozen: 4. února 1951 ve Znojmě
kariéra: Ústí nad Labem, Pardubice, Brno, Handlová, Trenčín, Debrecín (Maďarsko), Žďár nad Sázavou
úspěchy:
se Zbrojovkou Brno se stal šestkrát mistrem Československa
s reprezentací získal stříbro a dva bronzy na mistrovství Evropy
zúčastnil se tří olympiád v letech 1972 až 1980
v roce 2001 byl druhý v anketě o nejlepšího českého basketbalistu 20. století

Mají přehled, kdo na ně občas zvýší hlas?
Určitě vědí, kdo jsem. Občas jim i řeknu nějakou vzpomínku, ale pro ně to je tak vzdálená doba, že je ani nezajímá. Vědí, že jsem hrál basketbal, že jsem byl reprezentant, ale co bylo před padesáti roky, to jim je opravdu jedno.

Své schopnosti jim ale ještě občas předvedete?
Pro mě neexistuje slovo nejde. Když mi řekne chlapec, že něco nejde, pochopitelně mu ukážu, že opak je pravda. Občas s kluky i hraju, občas je bráním, takže vidí, že to jde, když se chce.

Basketbalová cvičení s nimi i teď zvládáte tedy bez problémů?
Myslím si, že je to potřeba. Takoví trenéři, kteří přijdou na hřiště v džínách, něco vykládají a nejsou schopni to sami ukázat, to je špatně. A u mládeže speciálně. Taky jsem klukům řekl, že až mě někdo porazí v šestkách, skončím. Vidíte, je to pět let a ještě mě nikdo neporazil.

Přiblížil se někdo aspoň?
Vůbec. Nemají šanci.

Střelba se nezapomíná?
Ta ruka tím, že netrénujete každý den, je horší. Stačí ale hodina tréninku střelby a je to tam zpátky. To se opravdu nezapomíná. Horší jsou nohy, ty už jsou staré a moc se jim nechce. Občas i bolí, ale ruka je stejná. (usmál se)

Je potřeba talent, nebo pořádný trénink?
Trochu talent tam je, to je geneticky dané. Jinak ale to je o tvrdé práci. Vždyť jsem v době mezi sedmnáctým a devatenáctým rokem mého života trénoval šest hodin denně, abych se dostal na vojnu do Dukly nebo Rudé hvězdy. Šest hodin a víc jsem v hale jen dřel a vydřel si to.

I po takovém tréninku jste neustále fit. Jaký je recept?
První věc je, že jsem za svou kariéru neměl žádné zranění. Dva výrony za padesát let na hřišti ani nepočítám. Druhá věc je, jak se člověk cítí. Basket jsem trénoval dlouho, proto si myslím, že mám pořád fyzickou kondici na docela slušné úrovni. A dokud ji mám, sport mi prostě nevadí, neunavuje mě.

Kariéru jste ukončil až ve čtyřiačtyřiceti. Měl jste vždycky výdrž?
Protože jsem celý rok dřel. V tehdejší době byl systém trochu jinak. Skončila liga a my jsme nastoupili do tréninkového kempu reprezentace, kde jsme další tři čtyři měsíce dřeli na mistrovství světa nebo Evropy, které bylo v září. Po vrcholné akci už začala liga a zase jsme makali. Takhle to bylo deset let, bez přestávky jsem dřel. Fyzická kondice se proto zcela určitě zabudovala do těla, které si na ni zvyklo a drží až dodnes.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější basketbalové vzpomínky?
Rok 1976, olympiáda v Montrealu. Tam jsme se propracovali z celosvětové kvalifikace, protože nás na evropskou nepustili. Hráli jsme tam dobře, uhráli šesté místo, a to jen z důvodu, že jsme byli hrozně dlouho v Kanadě. Ta kvalifikace byla taky tam. Odlétali jsme 14. června a vraceli se koncem srpna. Bylo to moc dlouhé a závěr jsme nezvládli. Přesto je šesté místo po pátém místě v Římě dodnes historický úspěch. Kdo se po nás v mužském basketbalu dostal na olympiádu?

Úspěchu jste také dosáhli ve Stuttgartu v roce 1985, kde jste vybojovali druhé místo na evropském šampionátu…
To je druhý paradox. Byli jsme suverénně nejstarší a každý nás odepisoval, že tam nemáme co dělat, že jsme na tehdejší dobu staří dědci. A podívejte se, byli jsme druzí. Moc nechybělo a mohli jsme vyhrát. V té době ale Sovětský svaz měl špičkové mužstvo a fakt je, že na něj jsme neměli. Mělo skvělé pivoty i rozehrávače, vydrželi jsme s ním jen první poločas a pak odpadli.

Odehrál jste 403 reprezentačních duelů, kterého z nich si ještě vážíte?
Vzpomínám si na rok 1974, kdy jsme poprvé porazili Spojené státy americké v Praze. Pak roku 1979 jsme je podruhé porazili v interkontinentálním poháru. Kdo dnes může říct, že porazil Spojené státy? Je jasné, že to nebyly profesionálové, s kluby z tehdejší NBA se tehdy hrát nedalo, ale byla to oficiálně reprezentace a dvakrát jsme ji porazili. To jsou zápasy, na které člověk nezapomene.

Jste také jedním z jedenácti českých basketbalistů, kteří se dostali do výběru Evropy. Jak jste to vnímal?
To byla víceméně taková odměna. Bylo to postavené na bázi reprezentace Evropy. Slušně se o nás starali, bylo to jiné než reprezentační starty. Člověk byl v takové vatičce, v luxusu na tři čtyři dny. Všude o vás pečovali a byla to spíš taková odměna. Zápasy samy o sobě nebyly v nějakém extra tempu, ale šlo o to se hlavně zúčastnit, byla to spíš taková společenská akce.