Po náročné přípravě, kterou jsem zahájil už v lednu a v posledních dvou měsících čítala až sedm tréninků týdně, přišlo kýžené datum 22. září. Jen pro představu: železňák, neboli ironmanský triatlon, vás prověří 3,8 kilometru plavání, v mém případě ve slané vodě Jaderského moře, pak 180,2 kilometru na kole a na závěr maraton, tedy 42,195 kilometru běhu.

Většina lidí v mém okolí si klepala na čelo, do čeho jsem se to dal, ale po osmi dokončených polovičních ironmanech jsem měl jasno: „Chci se stát Ironmanem.“ Nešlo mi o výsledek, chtěl jsem „jen“ dokončit. A tak jsme se přihlásili s kamarádkou Šárkou Valčíkovou. Ta dorazila do cíle o čtyři hodiny dřív.

Jiří Homoláč
Běhání je jen jedno. Rychle a daleko, říká Homoláč

Elitní závodníci se vrhli do vln v půl osmé ráno, my čekali na start s víc než dvěma tisíci triatlonisty téměř hodinu. Přestože plavání se většina amatérů děsí, je to nejkratší část závodu a máte nejvíc sil. Nepotýkal jsem se s žádnými vlnami ani jsem se nenalokal slané vody. Nepřítele jsem měl pouze v podobě medúz, kterým poskytuje Jaderské moře útočiště. Kvůli tomu nás pořadatelé nechali plavat v neoprenech, přesto jsem několikrát přešel do čubičky, jak jsem máchal kolem sebe, aby mě žádná nežahla.


OD MEDÚZ NA KOLO


Z vody jsem vylezl po hodině a půl a nasedl na kolo, které nabízelo dva okruhy po devadesáti kilometrech. První se dal přirovnat k pohodové projížďce rovinatou krajinou s výhledem na místní chloubu – kolonie růžových plameňáků. Přibližně v půlce na nás čekalo strmé stoupání, které spíš zpestřilo jednotvárnou trať, navíc na jeho vrcholu skvěle povzbuzovali místní fanoušci.

Ironman Itálie
Kdy a kde: 22. září 2018 v Cerviu, severoitalská oblast Emilia-Romagna
Vzdálenosti: 3,8 kilometru plavání, 180,2 kilometru cyklistika, 42,195 kilometru běh
Počet přihlášených: 2709
Počet závodníků v cíli: 2069
Vítěz: Andi Boecherer (Německo) – 8 hodin, 1 minuta, 50 sekund
Nejrychlejší žena: Daniela Saemmlerová (Německo) – 9 hodin, 5 minut, 49 sekund
Jaroslav Kára: 15 hodin, 35 minut, 13 sekund (2036. místo)


Když jsem vjížděl do druhého okruhu, minul jsem výjezd a řítil se k cíli. Naštěstí mě otočili kamarádi a najel jsem do druhého kola povzbuzovaný transparentem své přítelkyně Karolíny. Dalších devadesát už se proměnilo v nekonečný odpočet kilometrů, nevěděl jsem, jak sedět, energetické tyčinky už mi začínaly lézt krkem, raději jsem zastavil na záchod, abych ulevil zkoprnělému tělo. Po sedmi a půl hodinách v sedle jsem konečně sesedl.

Vzal jsem si čisté běžecké oblečení, protože zdržení v depu nemělo vliv na můj výsledný čas. Běh malebným italským městečkem Cervia byl skutečně za odměnu, na každém kroku fandili místní i členové doprovodných týmů.

Útočník Martin Zaťovič.
Úderné komando: Zaťovič-Holík-Mueller svojí produktivitou táhnou Kometu

Maraton pořadatelé rozdělili na čtyři okruhy. Běžel jsem s rozvahou a dvě kola mi přišla vcelku v pohodě. Jenže když jsem se blížil na závěr třetího, pozoroval jsem, že už mě nemotivují cedule, které nás ženou do cíle. Víc odpovídala ta se sloganem: „Chce se ti brečet? Teď můžeš!“

Přestože jsem se utvrzoval v tom, že doběhnu do cíle, aniž bych zastavil, najednou to nešlo. Hlava chtěla, tělo však vypovídalo službu. A to tak, že před místem, kde v každém kole stála přítelkyně s kamarády, jsme věděl, že je zle.

Nejprve jsem si odskočil na záchod, jenže pak už jsem neměl sílu se zvednout. Trvalo asi půl hodiny, než jsem se zmátořil, nejspíš jen proto, že jsem nechtěl děsit blízké, kteří o mně nevěděli.

Po pár stech metrech jsem potkal kamarády a vylíčil, že jsem na pokraji vysílení. Svůj stav jsem po chvíli dokumentoval zvracením.

Do posledního kola jsem tak vyrazil chůzí, běžet jsem nezvládal, jenže asi po dvou kilometrech už jsem nedokázal ani jít. Polknout už jsem nemohl ani vodu a skolil jsem se na trávu, kde se mě kamarád Jiří Čepura pokoušel zvednout. Zároveň na mé přání odháněl pořadatele, kteří mi nabízeli lékařskou pomoc.


NEUDRŽEL SMĚR


Po další odmlce jsme vyrazili chůzí, jenže i při ní se ozýval žaludek, navíc jsem neudržel rovný směr. Po další pauze bylo Jirkovi jasné, že chůzí nestihnu šestnáctihodinový limit. „Musíš běžet,“ oznámil mi.

Představa rozběhnutí mě děsila, ale nechtěl jsem veškerou přípravu a úsilí zahodit, takže jsem posbíral zbytky sil a posledních pět kilometrů se rozběhl. Povzbudili mě do nich kamarádi i Karolína.

Když jsem pak slyšel hlasatele v cíli, neskutečně mě to nabudilo. Závěr jsem prolétl rychleji, než jsem maraton začal, a těsně před půlnocí se dočkal vytoužených slov z úst moderátora: „You are an Ironman!“ Tedy že jsem Ironman.

Po patnácti a půl hodinách jsem si splnil sen a v cíli ho věnoval taťkovi! Když jsem se vydýchal, zaplavil mě pocit euforie, který nejde s ničím srovnat. Políbil jsem přítelkyni, dal si pizzu i pivo a usínal jsem jako železňák.

Gymnastika. Ilustrační foto.
Grand Prix Brna potřinácté. Přijede česká gymnastická špička i zahraniční hosté