Oslavenec Pospíšil: Na tréninku jsme s bráchou hráli proti sobě. To byly bitky

„Akorát s klukama děláme tenisový kurt, v sobotu ho doděláme, pak celá parta půjdeme na pivko a pokecáme. V dnešní době se větší oslava dělat nedá, ale pár lidí tam bude a doufám, že bude veselo,“ hlásil v předvečer jubilea Jan Pospíšil z Čenkovic nedaleko Ústí nad Orlicí, kde většinu roku žije.

Takže i narozeniny strávíte prací?
Nezahálíme, protože kurt chceme dodělat, abychom si v neděli mohli pinknout. (úsměv) Už se na to všichni těšíme. Je tady dost lidí, co spolu hrajeme, dobrá parta, u tenisu bývá veselo. Na narozeniny samozřejmě nachystám chlebíčky a nějaké věci, ale nebude to velká oslava, když je takový problém s virem. Velkou jsem měl, když mi bylo sedmdesát, to dorazila celá dědina, i kapelu jsme měli.

Tenis se stal vaším sportem číslo jedna?
To je u mě jednička, výborný sport. Většinou hraji čtyřhru, dvouhru už neuběhám. K tomu ještě v zimě lyže, máme tady lyžařské středisko, pomáhám klukům v Čenkovicích na vleku. Mám tam i služby. Je dobré, že jsem mezi lidmi.

Klíšťové žně na jihu Moravy: studentka jich nasbírala devětatřicet za hodinu

Takže sportování neustále prováží váš život?
Jsem rád, že mám pohyb. Jak člověk trochu přestane, je potom strašné dohánět fyzičku. Měl jsem zlomený kotník nebo problém s koleny, musel jsem na operaci. A nejhorší je, že u staršího člověka strašně trvá, než dostane zpátky fyzičku. Teď je to lepší. Neříkám, že jsem ve výborné kondici, ale přes léto to doženu.

Na kolo taky pořád sedáte?
Ano, na horské. Sem tam se projedu kolem Bukové hory, je to taková pohoda. V přírodě je to dobré, potkáte srnu, zajíce a jen málo lidí. Výhoda je, že tady ani roušku nepotřebujete, protože tu přes léto skoro nikdo není. Žijeme v takovém krásném prostředí a na čerstvém vzduchu.

V tenisu jste taky obranář jako při kolové?
(Smích) Taky víc bráním, protože mladí kluci mě honí. Je dobré, že mě mladší mezi sebe jako důchodce berou.

Koronavirus v kraji: testy odhalily dalších 10 nakažených, vyléčených je 198

Letos uplynule 55 let od vašeho prvního titulu mistrů světa v kolové. Pořád ho máte v paměti?
No jistě, protože to bylo v roce 1965 v Praze na Letné. Plakát z mistrovství mám v Čenkovicích v dílně a vzpomínám na to, jak nás tenkrát lidi hnali. Byl to náš první titul, něco nádherného. Ale trenér nám řekl: Kluci, nemyslete si, že jste získali titul a budete mít nosy nahoru, musíme makat dál. Když to neobhájíte, nejste u mě žádní mistři světa. Tak jsme museli makat dál.

A povedlo se vám duhové dresy získat ještě devatenáctkrát. Napadlo vás, že vaše vláda bude tak dlouhá?
To ne. Postupovali jsme od jednoho titulu ke druhému. Nepočítali jsme s tím, že jich uhrajeme tolik. Trenér Ruda Harth byl člověk, který věděl, jak s námi pracovat. Takové tréninky jako on nedělal nikdo. Pracovali jsme v Královopolské strojírně, kde jsme měli víc možností k tréninku, všichni nám tenkrát vycházeli vstříc. To byla fakt výhoda. Dneska je pro kluky těžké trénovat po nocích a po večerech, potřebujete aspoň třikrát týdně pořádně makat a v sobotu i v neděli hrát turnaje.

Trenér Rudolf Harth byl tedy dobrý psycholog, který to s vámi uměl?
Byl psycholog. Třeba na soustředění se stalo, že jsme už ve středu většinou měli krvavé mozoly na rukou, takže nám dal volno a řekl, že ve dvanáct máme být na cimře. Přišli jsme všichni ve dvanáct a pět minut. Trenér nic neřekl a ráno v šest nás budil, hned jsme šli na kola bez snídaně a do osmi nás mučil. Prý za to, že nedodržujeme životosprávu.

Final Four na dálku pro dobrou věc. Představí se Žabiny i KP

Jakou váhu mezi ostatními tituly pro vás naopak má poslední dvacátý z roku 1988 v německém Ludwigshafenu?
Dvacátý byl vydřený. Musím uznat, že jsme tenkrát měli štěstí, soupeři byli mladší o dvacet let. Rakušan Bösch byl výborný hráč, strašně rychlý a brácha už třeba nestíhal. Bylo pro nás dost těžké, abychom s nimi vůbec vyhráli, navíc rozhodčí byl Němec a vůbec nám nedal balon, pořád pískal fauly na Rakušáky. Nedostali jme se do hry. Jsem šťastný, že jsme to dokázali a dvacátý titul získali.

Od začátku vaši kariéry jste měl nalajnováno, že budete bránit a bratr Jindřich útočit?
Brácha už začal jako útočník v mládí, zatímco já byl o hodně delší, měl jsem větší rozpětí rukou, takže mě trenér dal do branky. Ale na tréninku jsme nehráli spolu, žádné takové. Trenér nám dal mladé kluky a hráli jsme proti sobě. Nejhorší bylo, že jsme oba chtěli vyhrát. To byly na tréninku takové bitky, že ani dneska raději nechci komentovat, jak to vypadalo. (smích)

S bratrem jste neustále trávili čas spolu, bylo to složité?
Ani mi nemluvte, ponorková nemoc, někdy to bylo na nervy. Dá se říct, že jsme se pohádali do krve, ale výhoda byla, že bratři se potom zase dají dohromady. Kolikrát to ovšem trvalo strašně dlouho. (směje se) Šlo to díky trenérovi Rudovi Harthovi, který to s námi fakt uměl a vždycky nás dal dohromady.

Letecká tragédie na Hodonínsku: piloti po pádu do pole uhořeli

Z kolové jste udělali fenomén, lidi vás zastavovali na ulicích?
Hodně lidí nás znalo. Stalo se třeba, že jsme jeli z turnaje v Přerově, stavili jsme se v restauraci na jídle, kde byla svatba. Hned nás poznali a museli jsme na svatbu. (smích) Byla to dobrá doba, ale měli jsme skvělé podmínky, kolová byla tehdy protežovaná, že jsme dělali tituly. Dneska je problém mladé kluky motivovat, projevuje se také finanční stránka, kola jsou drahá. Na druhou stranu děti nechtějí hrát kolovou, protože moc bolí. Vydrží chvíli, jen pár dobrých lidí déle. Je strašně těžké u nás děcka ke kolové dostat. Myslím, že přijde doba, kdy to bude dobré a budeme mít děti u sportu.

Současná česká kolová vám asi moc radosti nepřináší…
Nedělá mi radost, ovšem loni mi ji udělali kluci, když získali na mistrovství světa třetí místo (Jiří Hrdlička s Pavlem Loskotem – pozn. red.). To bylo výborné, fandil jsem jim, volali jsme si, aby třeba na Švýcary hráli jinak. Teď je důležité získat mladé. Myslím, že nějaké máme a uslyšíme o nich. Dnes mladí už mají o kolovou trochu větší zájem. Doufám, že budeme mít jednou opět mistry světa.

Do ulic Brna vypustili Draka. Dalších šest šalin bude městem jezdit ještě letos

Už vás neláká návrat k trénování?
Když jsem se vrátil do České republiky, nešel jsem do toho, protože jsem viděl zájem mladých lidí i jednání některých funkcionářů. Patnáct let jsem taky trénoval ve Švýcarsku a měl toho plné zuby. Vychovali jsme čtyřnásobné mistry světa ve Švýcarsku, úspěchy byly výborné, něco jsme dokázali. Škoda, že ne v Česku.

Také v Brně se změnily podmínky…
Nejhorší bylo, že oddílu kolové v Králově Poli sebrali sokolové tělocvičnu. Začali tam a řekli, že nechtějí žádnou kolovou. Kola se někde ztratila, ani nevím kde. Je to velká škoda, protože tam byly výborné podmínky, sál akorát na kolovou, měli jsme tam dobré zázemí. Od té doby, co nás sokolové vyhodili, vše skončilo, přitom Královo Pole byla velká a dobrá jednota.