Sobotního běžeckého závodu ve znojemských Gránicích se k překvapení běžců zúčastnila lékařská kapacita, kardiochirurg Jan Pirk, který má za sebou více jak dvě stovky transplantací srdce. Do Znojma ho přivedla láska k vínu.

Přestože se v pátek zúčastnil křtu knihy o víně a ochutnal mnoho vzorků vín při Putování po sklípcích, které pořádá vinařská firma Znovín, v sobotu dopoledne zdolával náročnou trať běžeckého klání.

Čtěte také: Jan Pirk: žádný pacient pro nás není VIP

V dobré náladě a s úsměvem vyběhl třikrát Křížovou cestu z Gránic až na Hradiště, která měří zhruba jeden kilometr a má stometrové převýšení. Čtyřiašedesátiletý lékař zvládá za rok několik závodů.

Jak jste se dostal na běžecký závod ve Znojmě?

Můj velice dobrý kamarád, profesor Milan Šamánek, napsal třetí knihu o víně, která se jmenuje Pravda a mýty o víně, což je takový návod, jak používat víno. V pátek jsme ji křtili v Louckém klášteře. Spolu s hercem Petrem Štěpánkem jsme byli kmotry této knihy.

Když už jsme ochutnali několik vzorků ve sklípcích při Putování, syn pana ředitele Znovínu, který je také atlet, mi říkal, že se ve Znojmě běží závod. Všude, kam jezdím, tak s sebou beru běžecké věci. Závod je pro mě nejlepším tréninkem. Sice se mnou závodili samí mladí kluci a měl jsem strach, že budu poslední, ale dopadlo to dobře. Byl to krásný závod v nádherném prostředí.

Bývá i jinde na závodech tolik mladých kluků, jako bylo ve Znojmě?

V Praze nás běhá hodně dědků. Taky běhají mladí kluci, ale ten poměr je jiný. Ve Znojmě jsme byli dva tři dědkové a jinak ostatní byli mladí. V Praze je to tak padesát na padesát.

Kolik běhů ročně absolvujete?

Od Prague International Marathonu jsem běžel pražský půlmaratón a maratón, olomoucký půlmaratón, budějovický půlmaratón, ústecký půlmaratón i pražskou desítku. Obrovskou práci ohledně běhání udělal v Česku Carlo Capalbo. Díky němu se stalo Česko běžeckým středem Evropy.

Čím vás běhání tak fascinuje?

Čtěte také: Nejvíce šarmu má podle posluchačů Českého rozhlasu lékař Jan Pirk

Sportoval jsem od mládí. Nejvíce jsem se věnoval pozemnímu hokeji v pražské Slavii. Tam ale člověk přece jen občas dostane přes ruce. A běhání, to je nejsvobodnější sport. K němu nepotřebujete nic jiného než pořádné boty. Nepotřebujete hřiště, kurt, soupeře, nemusíte si rezervovat fitness. Prostě, když máte čas, jdete si zaběhat. Je to nejpřirozenější pohybová aktivita. Vždycky říkám, že člověk se vyvinul jako součást pohybující se přírody, nikoliv jako subjekt sedící před obrazovkou počítače, kouřící cigaretu a pijící kávu.

Člověk si běháním kompenzuje stresy. Život moderního člověka je plný stresů a ten je prastarou reakcí na nějakou fyzickou akci. Buď příprava na boj nebo na útěk. Moderní člověk, když má strach, že mu šéf vynadá, tak si zapálí cigaretu, dá si kafe a něco sladkého, aby si obalil nervy a zadělává si na infarkt. Tím, že si jde člověk zaběhat, kompenzuje stresové reakce. Místo, aby někoho zmlátil, zaběhá si. Vyplaví si tím endorfiny, což jsou hormony dobré nálady. I moje žena říká, když jsem nesnesitelný, ať se jdu vyběhat.

Myslíte, že vás ještě někdy ve Znojmě uvidíme běhat?

Nám se s manželkou na Moravě velice líbí. Jezdíme sem velice rádi, protože jsou tu krásní lidé a nádherné prostředí. Na Moravě nemá hodina šedesát minut. Obdivujeme, že se zde zachovaly tradice.

Jezdíme do Starovic na Břeclavsku na krojované hody. Děti ještě nosí plíny, ale už mají na hodech kroj. Ve středních Čechách je tohle bohužel všechno pryč, i když tam bývaly kroje. Kdyby někdo přišel na posvícení v Jevanech, kde máme chatu, v kroji, tak by si všichni řekli, že se zbláznil.

Jaký máte vztah k vínu?

Čtěte také: Pirk: Maraton se nedá vyprávět, maraton se musí zažít

Řídím se heslem, že dvojice muž a žena má denně vypít sedmičku vína. Snažíme se to se ženou dodržovat. Musím říct, že když jsem jezdil na Moravu na víno za předchozího režimu, Pražákům se naléval druhák třeťák a bolela z toho hlava. Za poslední roky se víno velice zkvalitnilo.

Teď se napiju vínečka a druhý den mohu běžet závod, protože víno je kvalitní, není přesířené a člověka tak vůbec nebolí hlava. Udělali jsme si na chatě v Jevanech moravský sklípek. Prvně jsme uvažovali o koupi sklepa na Moravě, ale jednak za to chtějí lidé nekřesťanské peníze a pak, když dostanete chuť na víno, tak jeďte dvě stě padesát kilometrů. To už je trochu z ruky. Sklípek je sice malý, něco kolem pěti a půl metru, ale lahví se tam vejde mnoho.