Váš oddíl nedávno zveřejnil odchod šesti hráčů z A týmu. Co je důvodem?
Jsou to naprosto přirozené odchody, někteří hráči ukončili kariéru a další odešli kvůli studijním důvodům. Jen Tomáš Kucharič chce zkusit angažmá ve Švýcarsku. Je to pro něj dobré, že pozná něco nového.

Mezi odcházejícími je i váš syn Filip…
Jde studovat na Erasmus do Švédska, kde se chce kromě studia věnovat i florbalu. Každý, kdo přijel ze Švédska, říkal: tady jsem teprve poznal florbal. Syn má sen, že by v budoucnu trénoval, proto studuje tělocvik a angličtinu.

Skládáte tým z vlastních odchovanců?
Hrají za nás naši odchovanci, ale také pracujeme s florbalisty z Jemnice a Moravských Budějovic. Jsou to hráči, kteří za nás začínají hrávat za dorostence, starší žáky, juniory a muže. Teď řešíme posily za odcházející hráče. Chceme hráče, kteří mají vazby na Znojmo. Tým tvoří studenti, pracující, pro hráče je to koníček a my se snažíme zajistit co nejlepší podmínky.

Je to běžné, že se v nejvyšší soutěži vyskytuje tým, jako je Znojmo?
Není to běžné. Jediný tým, který je s námi srovnatelný, co do velikosti města, je Česká Lípa, jinak jsou to krajská města.

Do nich většinou odchází odchovanci z týmů z menších měst a pro oddíly je to problém. Je to tak i u vás?
Řešíme to tak, že platíme cestovné. Nemůžeme chtít po hráči, který studuje v Brně, aby si platil cestu na tréninky. Mzdu od nás nikdo nedostává, tak se snažíme alespoň takto hráčům vyjít vstříc.

Váš oddíl se za vašeho působení dvojnásobně rozrostl. Jak je to náročné ukočírovat takové množství?
Máme štěstí, že máme Honzu Šťastníka, který práci kolem florbalu věnuje maximum a žije jím. Společně s výkonným výborem jsme to dostali až do fáze, kdy máme tři sta šedesát dětí, což je sedmnáct týmů. Je to na hraně, kdy vidím, že se z toho stává moloch, který bude potřebovat profesionálního předsedu.

Do sportovní haly se kromě florbalistů už málokdo dostane. Nebyla by potřeba ještě další hala?
Obsazujeme kolem devadesáti procent kapacity haly. Pro nás naštěstí není tak rozjetý další halový sport, který by nám šlapal na paty. Pak by nastal spor, kdo má nárok na halu. Florbalová unie teď řeší společně s ostatními sporty návrh výstavby nových sportovních hal. Vytvořil by se jeden projekt na výstavbu třeba deseti hal v republice. Na jednotlivých svazech zainteresovaných sportů je, aby vytipovaly města, kde by tyto haly mohly stát. V případě florbalu musí tým hrát Superligu. To my splňujeme a ze čtrnácti týmů, které nejvyšší soutěž hrají, většina halu má. Znojmo by si určitě další halu zasloužilo.

Věnujete se prakticky celý život plavání a nyní už delší dobu florbalu. Jsou to naprosto odlišné sporty, mají přesto něco společného?
Základ sportu je vždy stejný. Musí být dobré zázemí, musí být zájem lidí a dobrý trenér, který se snaží, aby jeho svěřenec byl co nejlepší. Tím se střetávají dvě pozitivní věci – ten, kdo to dělá, chce být dobrý, a ten, kdo ho připravuje, chce být dobrý. Je jedno jestli jde o basket, plavání, každý sport chce dosáhnout maximálního výsledku.

Plavání je ale individuální sport a florbal kolektivní…
Plavání je sice individuální sport, ale bez kolektivu nelze dělat, protože by se člověk zbláznil. Plave se pět až deset kilometrů denně. Je to otročina plavat ode zdi ke zdi, uplavat pět kilometrů znamená dvěstěkrát přeplavat znojemský bazén. Musí být silná vnitřní motivace kolektivu, abys tam šel a odedřel to. Florbal je sice kolektivní sport, ale bez individualit to také nejde. Je potřeba mít někoho, kdo dá ten gól, rozhodne zápas. Ten ale zase bez podpory týmu, týmového ducha, nic neudělá. V tom jsou ty sporty stejné.

Bedřich Daberger
• 58 let
• V roce 1969 začal s plaváním.
• Od roku 1984 dělal trenéra plaveckého oddílu a ředitele plavecké školy.
• Od roku 2009 zůstal ředitelem školy, s trénováním skončil.
• Od roku 2012 je předsedou florbalového oddílu.

ROMANA HOLIŠOVÁ