Třiasedmdesátiletý Jiří Sofka je chodící kronikou miroslavské házené. Doteď se snaží nevynechat jediný zápas, a nejenže fandí, ale také i fotografuje. „Kdybych neměl v sobě železné klouby, tak bych si dnes tak rád za starou gardu zahrál. To vím, že bych měl kolena odřená, svaly namožené tak, že bych nemohl týden chodit, ale za to by to stálo,“ pousmál se bývalý miroslavský obránce.

V dresu staré gardy miroslavských žen nastoupila i osmdesátiletá Božena Kubová, vstřelila gól a hrála naboso. „Holek bylo málo, tak jsem musela nastoupit, proto jsem hrála bez bot a sportovního oblečení,“ vysvětlila.

Její manžel byl jedním z těch, kteří se na rozvoji národní házené v Miroslavi podíleli. „Průkopníkem této hry v Miroslavi byli učitelé základní školy pan František Trubelík a Josef Volejník. Velkou mírou se o propagaci tohoto sportu zasloužili počátkem padesátých let pan Přemysl Bartoš a Zdeněk Kuba,“ hlásí historické prameny národní házené v Miroslavi.

Zdeněk Kuba dovedl v roce 1956 mladší dorostenky ke zisku titulu republikových přebornic. V budoucnu pak nasbírali házenkáři v Miroslavi mnoho dalších přebornických titulů, medailí a pohárů. „V roce 1959 jsme vyhráli v žácích přebor Moravy. Pak jsme hráli finále s Baníkem Rokycany. Pamatuju si, že to bylo 16. srpna 1959, kdy jsme u nás hráli první zápas. Den před tím přišla taková průtrž mračen, že jsme ze hřiště nabírali lopaty vodu do kýblů. Když jsme hráli, tak nám balón zůstával nalepený v bahně. Nebyli jsme na něco takového zvyklí. Rokycany za moc nestály, normálně bychom je porazili. Skončilo to 4:4 a na odvetu už jsme nejeli, protože to tehdy nebylo jednoduché jet autobusem,“ zavzpomínal Sofka.

V té době se na zápasy cestovalo v úplně jiných podmínkách. „Holky, když tady hrály první ligu, tak jezdily na náklaďáku z Fruty. Seděly na korbě na lavičkách. Autobusy sice byly, ale ne k tomuto účelu,“ přiblížil házenkářský fotograf.

close V Miroslavi oslavili sedmdesát let trvání národní házené. info Zdroj: Deník / Romana Holišová zoom_in

Staré gardy mužů a žen nastoupily proti starým gardám z nedalekých Vémyslic. „Měli jsme velkou rivalitu s Vémyslicemi. Kolikrát, když jsme tam vyhráli, tak nás odtud hnali kameny. Vémysličáci neuměli nikdy prohrávat,“ rýpnul si Sofka.

Velký pamětník nenechá na ryze specifický český sport dopustit. „Říkám schválně česká házená, protože se tak jmenovala. V nějakých šedesátých letech chtěli, aby se hrála i na Slovensku, protože tam byla jen mezinárodní házená, tak to přejmenovali na národní házenou. Na Slovensku se stejně neujala, ale název národní už zůstal. Já se na handball nedívám, protože to nic není. Všichni se motají v jednom brankovišti. To národní házená je na podívanou velmi krásný sport. Je daleko hezčí jak handball,“ vyznal se.

Házená se v Miroslavi dědí. „ Přivedla jsem k házené dceru, vnučku a i pravnučku,“ dodala Kubová. V Miroslavi hrají nyní družstva přípravky, mladších a starších žaček a dorostenek. „Jsem přesvědčený, že házená tady vydrží. Pokud budou babičky, maminky dbát na to, aby jejich vnučky, dcery hrály, tak to tady bude pokračovat,“ prohlásil pamětník Sofka.