Po polovině sezony vládnete tabulce krajského přeboru. Je to umístění podle vašeho očekávání?

Vůbec ne. Po minulé sezoně jsme se do soutěže ani nechtěly přihlásit, závěr jsme odehrály v šesti. Na tuhle sezonu nás mělo být jen osm devět. Kdyby nás nepřesvědčilo vedení klubu s tím, že nám budou pomáhat juniorky, asi bychom do toho vůbec nešly. Čekaly jsme tak střed tabulky, ale těsně před začátkem této sezony se vrátily klíčové hráčky a i díky tomu jsme tam, kde jsme.

V některých zápasech jste neměly k dispozici příliš hráček. Je těžké se s takovou situací vyrovnat?

Na zápasy chodí, kdo může. Jsou samozřejmě důležitější zápasy, kdy tlačím na to, aby si to všechny hráčky nějak zařídily, ale jinak se účast odvíjí podle zaměstnání či rodinných povinností. Není problém odehrát zápas v šesti sedmi, spíš jde o složení. Pak je nejtěžší poskládat sestavu. Kdo na jakém postu bude hrát, řeším, podle toho, co bude nejmenší „zlo". Naštěstí stál proti nám v takových zápasech vždy tým zespodu tabulky.

Při pohledu na složení soutěže se jedná takřka o „brněnský přebor". Je na jihu Moravy opravdu kvalitní ženský volejbal jen v metropoli?

O tom to není, bývalo více týmů i z jiných měst. Třeba z Kuřimi nebo Hodonína. I ve Znojmě byly dva. Hráčky ovšem stárnou a mladé nepřibývají, to ale platí pro všechny sporty. V Brně je to jednoduché, je tam více základen, je to u nich jeden z hlavních sportů. Také se snadno a rychle všude dostanou, hráčky mezi týmy často migrují. Některé týmy kraj mají jako soutěž na vyhrání béčka, některé jsou složeny z bývalých ligových hráček, které už nemají čas. Týmy v menších městech se pomalu rozpadají.

Jak se vám pracuje s aktuálním kádrem?

Je to těžké, už chápu, proč to s námi chlapi jako trenéři nevydrželi. Jsem hrající trenérka, to je vždy složité. Člověk musí zvládat svou roli na hřišti a zároveň sledovat hru i po trenérské stránce. A hlavně nestranně, všechno jsou to ale spoluhráčky a kamarádky. Jako kouč musím brát ohledy na spoustu věcí, a to bohužel nejen po herní stránce. Ať už jsou to momentální nálady hráček, osobní vztahy mezi nimi, povahové rysy a další specifika ženských nálad. Ale to je prostě ženský sport.

Má z aktuálního kádru někdo možnost posunout se volejbalově výše?

Samozřejmě, našlo by se jich víc, ale chybí trénink. Tenhle tým má kvality na druhou ligu, kdyby se poctivě trénovalo.

Nechybí vám ve Znojmě lepší sportovní hala, o které se před nějakým časem spekulovalo?

Trénujeme v hale v ulici Rumunská, která patří PSK. Slibovali, že nechají opravit palubovku, která je křivá a má výmoly, ale nejsou peníze. Trénovaly jsme na hale v Horním parku, máme k dispozici tělocvičnu v Příměticích, popřípadě na gymnáziu. Mně osobně až na tu palubovku PSK vyhovuje, hraji tady už od šestnácti let a jsem na ni zvyklá, jsou tu vysoké stropy, je zde tribuna, důležité zázemí, snad se někdy najdou peníze na opravu.

Stalo se v sezoně, že jste musela na hráčky zvýšit hlas, nebo praktikujete jiný styl koučování?

Já jsem cholerik. Pokouším se s tím pracovat, ale někdy prostě vybuchnu. Snažím se spíš radit než poučovat, řešit to v klidu, ale někdy, když se třeba chyby opakují stále dokola a nemůžu s tím nic udělat, seřvu holky na dvě doby. Děje se to hlavně tehdy, když už všechno selže, všechny rady jsou zbytečné a mám pocit, že je nějak musím probrat. To se mi pak hráčky po zápase smějí, jaký jsem nervák, že z nich zešedivím.

Vašimi největšími soupeři jsou brněnské kluby Morenda a Univerzita. Bude se podle vás rozhodovat na špici tabulky mezi těmito týmy, nebo do toho ještě může promluvit někdo další?

Morenda je jasný favorit, dva roky jsem tam hrála a jejich kvality znám. Ale mají také výkyvy a stejné problémy se zápasovou docházkou jako my. Univka mi nepřišla silná, ale asi přijely oslabeny. Spíš se bojím aktuálně čtvrtých SG L. Daňka. Jsou to kadetky, juniorky a trenér staví béčko, aby se vyhrálo, jejich hlavní soutěž je liga. Ani ten Junior nebyl špatný, nadělal nám daleko víc problémů než Univerzita, i když jsou tak dole v tabulce.

Ve Znojmě se hrála vyšší ženská volejbalová soutěž naposledy před dvěma sezonami. Pomýšlíte na případný postup?

Bavíme se o tom často, co bude, jestli… Samozřejmě že by bylo hezké si ligu zase zahrát, jde i o prestiž. Ale bojím se, že tréninková ani zápasová docházka by se nezlepšila a na to, aby se dalo hrát nesestupově, by musely být pokaždé všechny a v nejlepší formě. A musely by se vrátit holky z mateřských. Ale uvidíme za pár měsíců, nic není nemožné.

Probíhá na konci sezony nějaká kvalifikace, nebo se postupuje přímo?

První tým má po skončení sezony, někdy koncem dubna, možnost jít hrát baráž, která probíhá celý víkend turnajově. Pokud své možnosti nevyužije, jde druhý a může se to posouvat dál. Jsou tam vítězové dalších krajů dané skupiny. Někdy tam spadne i předposlední z druhé ligy. Ti všichni si zahrají každý s každým o jedno až dvě postupová místa.

Když byste měla pozvat nové zájemce o volejbal, čím byste argumentovala?

Volejbal je krásný sport. Musí se v něm skloubit fyzické proporce a předpoklady se všemi schopnostmi. Silové, vytrvalostní, koordinační i rychlostní. Naučit se správnou techniku odbíjení není otázka měsíců na rozdíl od některých jiných sportů, které jsou teď velmi populární. Volejbal vás naučí přemýšlet dopředu, sledovat více věcí najednou. Dá se hrát všude a není finančně náročný. Můžete zaválet třeba na koupališti. A pro vážné zájemce není nic hezčího než být součástí takových akcí jako třeba Vranovské léto, kdy se snoubí sport se zábavou. Přestože po každém zápase nebo turnaji padnu doma únavou a jsem jak zbitá, nikdy bych neměnila.

Co byste závěrem vzkázala před novým rokem fanouškům?

Vše nejlepší do roku 2015 a chtěla bych je pozvat na naše sobotní zápasy, o kterých se mohou informovat na stránkách VK Přímětice. Doma, v ulici Rumunská, jsme poprvé 17. ledna s SG L. Daňka Brno.