Stále aktivní sportovec Luděk Gross, učitel tělocviku na Gymnáziu a Střední odborné škole pedagogické ve Znojmě, má za sebou dlouholetou sportovní kariéru plnou zajímavých zkušeností a zážitků. Ale ani ve svých šestapadesáti letech nekončí. Chce si ještě zaběhnout evropský veteránský závod.


Jakým sportům jste se ve svém životě věnoval?

Narodil jsem se kousek od Čafky, starého znojemského fotbalového stadionu, kde hrával za Znojmo po válce můj otec. Tam jsem s kamarádama zahájil svou sportovní dráhu, když jsem začal hrát fotbal. V pubertě mě to více táhlo k individuálním sportům, kde člověk jede sám za sebe. Někdy ve čtrnácti jsem přešel na atletiku. Nejdříve to byly běhy na středních tratích, potom překážky, výška, dálka, disk, zkusil jsem i desetiboj. Jinými slovy: uměl jsem všechno a zároveň nic. V téměř veteránském věku jsem začal s triatlonem a běžeckým lyžováním.

Který ze sportů vás oslovil nejvíce a proč?
Byl to počátkem osmdesátých triatlon, ten mě dostal. Plavání mi šlo tak nějak od přírody a kolo jsem si zprvu půjčoval od kamarádů. Ono sehnat závodního favorita v té době nebyla maličkost. Triatlon se vyvíjel od velkých objemů po menší. Rád vzpomínám na ty doslova vražedné závody. V třiaosmdesátém jsme ve trojici ještě s Lubošem Štolou a Liborem Vondružkou zkusili sedm kilometrů ve vodě plus tři sta kilometrů na kole plus šedesát kilometrů běh a zvládli jsme to asi za dvacet hodin. Nikdo na světě to před námi nezkusil.

Máte ještě nějaké další úspěchy?
Na prvním Mistrovství republiky v olympijském triatlonu jsem v roce 1985 skončil tuším devátý. Taky jsem dostal devizový příslib do Rakouska. Na Zugspitze jsme plavali kilometr ve dvanácti stupňové vodě bez neoprenu! Mám ten sport rád dodnes, i když už se mu tolik nevěnuji. Je to sport objektivně měřitelný, ale hlavně je zdravý, prověřuje všestrannost a příprava je tudíž tělu i velmi prospěšná.

Za jaké týmy ve Znojmě jste závodil?
Jak už jsem naznačil, hrál jsem fotbal za Rudou hvězdu a potom dělal dvanáct let atletiku za TJ Znojmo a VŠ Praha. Má sportovní veteránská kariéra je už spíše na vlastní triko.

Když srovnáte úroveň triatlonu tehdy a dnes…
Triatlon šel výkonnostně od počátku strmě vzhůru, stejně jako u ostatních sportů směřoval k profesionalizaci. Naše vybavení a způsob tréninku před čtvrtstoletím je pro současné závodníky muzeální reminiscencí. Současný vrcholový sport má dnes své hrobníky. Jmenují se přehnaná komerce, korupce, doping a hazard. Nám tehdy ještě stačil jen diplom.

Účastníte se stále aktivně nějakých závodů?
Už dávno jsem se rozhodl pro své celoživotní sportování. Tedy pokud mi to zdraví dovolí. Od jara do podzimu každou druhou sobotu či neděli někde po republice závodím po svých a přes zimu na běžkách.

Jaký byl váš největší úspěch ve vaší sportovní kariéře?
Je mi skoro sedmapadesát let a dnes vím, že není důležité vítězit. V mnoha závodech jsem stál na stupních vítězů, v dalších mnoha jsem prohrál, ale o to tu nejde. Jde přece o aktivní přístup k životu a věřte, pravidelný pohyb je tomu dobrým prostředkem.

A vaše sportovní cíle do budoucna?
Ještě bych si chtěl zaběhnout nějaký velký evropský veteránský závod na běžkách a v šedesáti maraton. Ten bych chtěl zvládnout pod tři hodiny a deset minut.