V civilním povolání člen zásahové jednotky v Hradci Králové teď vyhlíží další velký zápas. „Souboj s Lerenou sledovali všude na světě a teď vědí, že existuje nějaký Vasil z České republiky, který odboxuje dvanáct kol s mistrem světa,“ sděluje Ducár v rozhovoru pro Deník.

Vzpomenete, kdy jste dal první ránu pěstí?

Jako do pytle, nebo do člověka? (smích) V tom druhém případě to bylo při sparingu, když mi bylo dvacet let.

Pral jste se jako malý kluk?

Ano, ale ne nijak zvlášť pěstmi.

Kdy se ve vás zrodil bojovník?

Na vysoké škole. Sportoval jsem celý život, ale nikdy mi nic nešlo. (smích) Když jsem ale začal bojovat, hned mě to chytlo, i když jsem ze začátku dostával pořád přes držku. To mě ale vždy donutilo, abych ještě víc makal. Postupem času se to zlomilo a začalo mi to jít.

Jak vaše rozhodnutí, že budete bojovník, přijala rodina?

Ze začátku se mě ptali, jestli jsem se zbláznil. Chodil jsem domů s monokly, což se jim moc nelíbilo. Jenže pak se to obrátilo a dnes mi naši fandí. Máma je moje největší fanynka, i když mě od boxu nejvíc zrazovala.

Kromě boxu se věnujete i MMA, K1 a thajskému boxu. Je náročně to vše skloubit?

Když jsem s tímhle začínal, všichni mi to vyvraceli. Jenže jsem razil cestu, že když budu dobrý v každém z těchto sportů, pomůže mi to v tom, abych byl komplexnější. A jestli je náročné je skloubit? Ani ne. Měl jsem třeba rozjednané zápasy a před tréninkem jsme si řekli, co budu zápasit. Když MMA, tak ten den jsem jel to. Co jsem v poslední době viděl, spousta lidi tohle kopíruje.

Nestává se vám, že při boxu se vám do hlavy sune chvat z MMA?

Na tohle jsem připravený už z tréninku. V hlavě si prostě nastavím, co zápasím, a podle toho se řídím. Párkrát se mi stalo, že mi blesklo, že mám nabito na koleno, když jsem boxoval, ale tak to prostě je.

Co se vám na bojových sportech líbí?

Emoce, zdravá nervozita před zápasem, v něm, ale i překonávání svých hranic. Za tím vším je pak radost z výhry nebo smutek z prohry a také všechno to vyčerpání z tréninků.

Je náročné udržet emoce ve vypjatém souboji?

Snažím se je využít ve svůj prospěch, aby mě nabudily. Když se mi nedaří, chci, aby mě vztek zlepšil. Jestliže mi třeba dochází fyzička, použiji emoce k tomu, aby mě nakoply zpátky do zápasu. Někdo se emocemi nechá strhnout a pak dělá v ringu nesmysly. To je špatně.

Využíváte motivačního trenéra, nebo třeba psychologa?

Když to člověk nemá uspořádané v hlavě, může mít třeba deset psychologů a nepomůže mu to. Razím teorii: nepodělat se z toho. Při nejhorším dostanu přes držku. Nebude to poprvé ani naposled.

Co vás při tréninku nejvíc motivuje?

Když už nemůžu, řeknu si, že chci být lepší, abych se posunul. Jasně, každý chce vyhrávat, ale pro mě je důležitější výkon. Nedávno jsem na boxerském galavečeru na Dobráku vyhrál, ale není to stejné, jak kdybych zvítězil v boji o světový titul IBO v Jihoafrické republice, kde proti mně stál opravdu těžký soupeř a sáhl jsem si na dno.

V takovém zápase člověk zjistí, že pak v tréninku musí ještě přidat…

Přesně, a proto mám tyhle souboje nejraději, kdy třeba deset kol prohrávám, dostávám přes držku, ale v posledních dvou minutách se nakopnu, zařvu si a nakonec soupeře sundám.

Jak se nakopnete?

Tím, že nechci prohrát. Chci být lepší než soupeř. Párkrát už jsem prohrál a je to strašně ponižující. Stát v ringu před diváky, kteří na vás koukají jako na poraženého. Porážka mě strašně motivuje k další ještě tvrdší práci. Po nezdarech mi lidé říkali, ať na to zapomenu, hodím to za hlavu, ale to jsem nikdy neudělal. Chci si zapamatovat to zklamání, až když se mi na tréninku nebude chtít, abych si na to vzpomněl.

Jak se zpětně ohlížíte za životním zápasem o světový titul IBO proti Kevinovi Lerenovi?

Že mi ještě chyběly zkušenosti z tak velkého zápasu a navíc dvanáctikolového. Do zápasu jsem šel s moc velkým respektem. Nechtěl jsem prohrát před limitem, proto jsem se soustředil na obranu. Nyní bych už boxoval jinak, tak jako v pozdějších kolech, kdy jsem přebíral iniciativu.

I přes prohru na body jste si zvýšil reputaci, že?

Co mám ohlasy z České republiky, ale i ze zahraničí, zapsal jsem se do historie českého boxu. Jsem jeden ze tří Čechů, kteří boxovali o světový titul. Sice jsem prohrál, ale za výkon se nestydím, soupeř byl lepší. Teď budu makat, abych příště byl lepší já.

Chystá se další velký zápas?

I kvůli tomu jsem na začátku měsíce boxoval na galavečeru na Dobráku, abych se vrátil zpět na vítěznou vlnu. Čekám na další velký zápas. Pevně věřím, že přijde.

Zatím žádná nabídka nepřišla?

Nějaká jo, ale nic velkého.

Po zápase v Jihoafrické republice jste požádal přítelkyni o ruku přímo v ringu. Měl jste to promyšlené?

Napadlo mě to asi dva týdny před soubojem, protože jsme k tomu v našem vztahu dospěli. Narychlo jsem sháněl prstýnek. Když už jsem ho objednal, řekli mi, že přijde až v půlce července, což bylo pozdě, proto jsem vzal jiný.

Počítal jste se všemi variantami konce zápasu?

Kalkuloval, a právě proto jsem nechtěl, abych dostal knokaut a vzbudil se až v šatně, protože by z toho nic nebylo. Zároveň jsem věděl, že zápas bude fakt sledovaný, takže jsme nechtěl nic zaspat. Nicméně jsem věřil, že pokleknu po vítězném boji.

Jak prožívá zápasy vaše už snoubenka?

Ze začátku byla strašně nervózní, bála se, ale v poslední době už si zvykla. Stejně ale každý zápas prožívá. Snaží se mi i radit, ale to je spíš ve stylu: opatrně, boxuj, makej, přidej. (smích)

Je box férový sport?

Podle mě jo. V boxu jsou sice taky fauly, ale většinou neúmyslné. Do zápasu jdete s tím, že chcete soupeře knokautovat a v uvozovkách mu ublížit. Jenže s tím protivník počítá. Prostě si to jdete na férovku rozdat. Všechno je to o respektu.

Co je nyní váš cíl?

Pamatuji si, jak jsme jednou jeli na zápas a trenér mi řekl, že ho vůbec nezajímá, jestli porazím Frantu Vomáčku z Lhoty, ale že chce, abychom jezdili do světě a vědělo se o nás. Třeba souboj v Africe s Lerenou sledovali všude a nyní vědí, že existuje nějaký Vasil z České republiky, který odboxuje dvanáct kol s mistrem světa. V tomhle chci pokračovat, zlepšovat se a posouvat se dál.

Vnímáte, že nyní jste vlajková loď českého boxu?

Chtěl bych, aby se povědomí o boxu v České republice zvedlo, aby do tělocvičen chodilo víc dětí. Jenže u nás je problém, že média box nechtějí, není pro ně populární. Když jsem získal titul ve Franci, v Česku o tom nepadla pomalu zmínka. Když se podívám na sportovní zprávy, vidím reportáž o nějaké chujovině jako třeba šachovém turnaji, ale o boxu, který je celosvětově populární, ne. Když vyjedu za hranice, box je skoro všude v top třech sportech. A to mluvím o velkých zemích jako třeba Anglie či Francie.

Čím si to vysvětlujete?

Těžko říct. U nás je box nastavený tak, že ho lidé špatně vnímají. Když se jich zeptáte na známé boxery, maximálně řeknou Kličko nebo Tyson, a to jen proto, že se o nich dočetli v bulváru, když udělali průser.

Třeba povědomí o MMA stouplo díky Conorovi McGregorovi a jeho chování…

Přesně. To je to, o čem mluvím. McGregor plnil bulvární plátky a lidi se rázem začali zajímat o MMA, jenže po sportovní stránce ho už příliš neřeší. Tohle je náš trend. I mně říkají, že musím jít od bulváru. To ale nechci. Raději půjdu sportovní cestou, výsledky, a ne tím, že se budu někde na veřejnosti prát a prohlašovat do novin nesmysly. Jenže dnešní doba sociálních sítí bohužel přeje tomu, že čím větší hlupák jsi a jaký průser uděláš, tím víc se o tobě mluví.

Co se dá udělat pro to, aby se box v České republice zpopularizoval?

Když se bude konat víc galavečerů jako třeba na Dobráku, napíše se o tom v novinách, lidi se naučí na takové akce chodit. Víc se může mluvit o bojovnících, představit je, aby se o nich vědělo, že jde o normální lidi. Je to jako efekt sněhové koule, který nyní zažívá v Česku MMA. Když se totéž udělá s boxem, věřím, že to bude taky fungovat.

Nejhorší byl jeho první zápas, říká Ducárova snoubenka Vojáčková

Den, na který nikdy nezapomene. 8. června 2019 boxoval Vasil Ducár v Jihoafrické republice o světový titul IBO s Kevinem Lerenou, i když nakonec na body prohrál, po vyhlášení vítěze si vzal slovo, poklekl a požádal přítelkyni Irenu Vojáčkovou o ruku. „Bylo to překvapení, vůbec jsem to nečekala,“ vzpomíná na měsíc starou událost Vojáčková.

Nakonec řekla ano. Takže nyní se Ducár musí připravit na další velkou bitvu ve svém životě. A jak vůbec jeho snoubenka snáší boxerské souboje? „Nejhorší pro mě byl asi první Vasilův zápas. Netušila jsem, co od toho očekávat a jak to zvládnu, když se mu něco stane. Nyní už věřím, že pokaždé vyhraje,“ usmívá se Vojáčková.

V bojových sportech se už prý vyzná, takže Ducárovi i radí. „Alespoň se o to snažím. Najdu si soupeře, nastuduji si, jak zápasí, na základě toho to zhodnotím a poskytnu Vasilovi důležité informace,“ líčí s nadsázkou.

V den boje je podle ní Ducár klidný. „Řekla bych, že já jsem nervóznější. Vasil to zvládá velice v klidu, až se někdy divím,“ prozrazuje.

Sama každý zápas enormně prožívá. „Emočně je to pro mě hodně silné. Dost se rozčiluji, ale především fandím,“ dodává nastávající nevěsta Vojáčková.