Jak prožíváte běhání a jak dlouho už sportujete?

Od roku 1980 jsem začal více trénovat a závodně běhat. Impulz do trénování mi dodalo setkání s Emilem Zátopkem. Po třech letech tréninku jsem zaběhl jeden kilometr na tartanu za 2:29,3 minut. Každý den si píši tréninkový deníček, takže vím, kolik jsem toho uběhl a jaké bylo třeba počasí před dvaceti, třiceti lety. Píšu si i ostatní věci, kdy jsem si koupil televizi, anebo jak jsem se synem jel k zubaři.

Začátkem ledna jste dokončil dvě stovky. Podstoupil jste sté darování krve ve znojemské nemocnici a na Silvestra loňského roku jste vyhrál svůj stý závod. Jakého klání jste se zúčastnil?

Běžel jsem v Třebíči. Účastním se i Znojemského běžeckého poháru, který jsem ve své kategorii nad šedesát let již po druhé vyhrál. Když mi bylo pětadvacet let, tak jsem měl na tradičním vánočním běhu ve Znojmě čas o devět minut lepší. Věk se nedá zastavit. Loni jsem vítězil na závodech po celé republice. Ať už to bylo v Ostravě, Českých Budějovicích, Pardubicích nebo v Praze, na zlaté desítce Emila Zátopka, jíž se účastnili i bývalí olympionici. Dohromady jsem opanoval čtyřiatřicet závodů. Mohl jsem reprezentovat i na mistrovství světa ve veteránské kategorii, ale vše si musíte zaplatit sám, a bez sponzora je to dost finančně náročné. Český atletický svaz totiž platí pouze profíky a mladé naděje.

Takže cestujete po celé republice na běžecké závody. Specializujete se na delší tratě?

Běhám standardních pět, deset kilometrů a mám za sebou i několik půlmaratonů. V šestaosmdesátém roce jsem absolvoval i dlouhý triatlon neboli soutěž ,,Železný muž“, kde se na konci běží maraton a navíc se tam i plave a jezdí na kole, což jsou disciplíny, v nichž jsem nebyl tak dobrý. V Krušných horách to moc nejelo. Deváté místo bylo taky úspěchem.

ZRÁDNÁ NEPRAVIDELNOST

Narodil jste se na jižní Moravě?

Pocházím z Hevlína, následně jsem se oženil a přestěhoval do Šanova. V Hrušovanech nad Jevišovkou pracuji na železnici. Dělám signalistu a mám denní i noční směny.

Znamená to pro běžce komplikace?

Je tam velká nepravidelnost. Pokud jdete spát v deset nebo ve dvanáct večer, tak je vše v pořádku. Jelikož pracuji i na nočních směnách, tak v noci nespím. Ráno přicházím ze zaměstnání a dopoledne prospím. Druhý den jsem zase od rána v práci a nespím. Tělo s tou nepravidelností stále bojuje.

Jaký závod kariéry byl pro vás nejtěžší?

Když chcete vyhrát, tak tomu musíte hodně obětovat. Každý závod je svým způsobem těžký. Záleží na soupeřích, počasí a dalších okolnostech. Vloni jsme jeli s manželkou z dovolené a cestou zpět jsme se zastavili na závodech v Havlíčkově Borové. Tam jsem bohužel doplatil na špatnou životosprávu a pitný režim. Celý týden jsem s partou popíjel pivo, víno a do toho chodil pozdě spát, užíval jsem si volného času. Zhruba na sedmém kilometru jsem zkolaboval, vrávoral, ale pak mě dostihl běžec z Pardubic, vzal pod paži a pomohl do cíle. Nepamatuji si poslední tři kilometry a po závodě mi nebylo moc dobře.

Vzpomenete si na kuriózní zážitek, jež vás potkal?

Když jsem byl v Praze na vojně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, potkal jsem tam Emila Zátopka. Stál ve frontě v obchodě a já za ním. Tak jsem jej oslovil. Tázal se: „Vy mě znáte?“ Odvětil jsem mu, že samozřejmě, když jsem o něm četl. Bydlel kousek od obchodu a pozval mě dále. Nahlédl jsem do jeho domu. Vykládal mi o závodech a o běhání. Po točivém schodišti, obloženém oštěpy, jsem vystoupil do prvního patra, kde seděla paní Dana Zátopková. Napsal mi dva pohledy a řekl mi: „Ivane, já mám zítra narozeniny. Nepůjdeme se proběhnout?“ Druhý den jsem s ním po službě běžel deset kilometrů kolem zoologické zahrady v Troji. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Věnujete se pouze běhání?

Jsem pořád v pohybu. Pohyb znamená zdraví a já mám štěstí, že jej zatím mám. Když mám volnou chvíli, tak buď plavu, posiluji, jezdím na kole nebo dobře hraji i tenis. Jenže na tenis potřebujete spoluhráče, a když nikdo nemůže, tak mi nezbude nic jiného, než obout běžecké boty. (smích) Společně s manželkou a přáteli jezdíme na pravidelnou aktivní dovolenou na kola nebo hory.

Již posté jste daroval krev. Primář hematologicko-transfuzního oddělení znojemské nemocnice Jan Simonides upozorňoval, že lidské tělo si musí po odběru krve čtrnáct dní odpočinout. Pociťujete na sobě, že vám v krvi koluje o půllitru krve méně?

Určitě. Vždy potřebuji měsíc na regeneraci. Když bych šel za týden na závod, tak budu mít o dvě minuty horší čas než obvykle. Darovat krev beru pro zdravého člověka tak trochu za povinnost.