Jeden historický dřevěný sud přesto ve Znojmě zůstane. „Domluvili jsme se s firmou OKL, která octárnu provozovala, že tu jeden sud nechají. Chtěli bychom pro něj najít vhodné místo, buď přímo v areálu octárny, nebo třeba v Louckém klášteře. Rádi bychom na něm ukazovali lidem, jak se ocet původně vyráběl. A že Znojmo bylo nejen městem okurek, ale i octa,“ řekl bývalý spolumajitel octárny a vlastník nyní prázdného objektu Josef Molík.

Ten hodlá bývalou továrničku na produkci kyselé tekutiny zrekonstruovat. „Objekt budeme opravovat s ohledem na to, že se nachází v ochranném pásmu městské památkové rezervace. Podle schváleného územního plánu tady chceme vybudovat prostory pro služby, obchody, zdravotnická zařízení a byty. Jednáme už s některými zájemci, další hledáme. Až podle jejich požadavků upravíme konkrétní prostory na míru,“ popsal Molík.

Rekonstrukce spolkne desítky milionů korun. „První etapu chceme dokončit v roce 2009. Další fáze budou záležet na penězích,“ doplnil majitel nemovitosti.

„Vystěhovaní budeme do konce března. Platíme velký nájem, výroba v Bzenci bude levnější. Investovali jsme dvacet milionů do největší nerezové ocetnice v Evropě, která má podstatně větší produktivitu práce,“ vysvětlil už před časem Josef Pavel, jednatel společnosti OKL a. s. Bzenecký ocet, která octárnu ve Znojmě jako poslední provozovala.

Znojemská octárna byla donedávna nejstarší svého druhu v republice. Budova nedaleko nádraží ukrývala obrovské unikátní dřevěné sudy. Raritou byla i nepřetržitá doba výroby. Na stejném místě ve Znojmě kvasil ocet už od roku 1875, kdy byla továrnička založena. Až do konce loňského roku se tu používala původní hoblinová metoda. Ta spočívala v tom, že pracovníci naplnili dřevěné ocetnice dubovými hoblinami, ve kterých pak žily octové bakterie. Jemný líh protékal přes hobliny a docházelo ke kvasnému procesu. Ten trval čtyři až pět dnů. Octárna měla svůj vlastní kmen bakterií a díky tomu se znojemský ocet lišil chuťově od všech ostatních na světě.

David Grossmann, Daniel Smola