„Stále se považuji za Znojmáka. Často sem jezdím, zdědil jsem tu po matce byteček a jednou se sem na penzi vrátím,“ přibližuje svůj vztah k městu filmař.

Na pozvání městské knihovny připravil sérii besed, na nichž představí ukázky ze své rozsáhlé filmografie. Hned na první z nich představil své dva dokumenty o Znojmě a jeden o brněnském Zelném trhu. „Do cyklu Deset století architektury jsem točil asi pět dílů. Vybral jsem si samozřejmě i znojemskou rotundu, protože ji považuji za největší duchovní symbol Znojma a také symbol přemyslovské tradice, která je pro nás a náš stát stále určující,“ připomíná.

Celkem má na svém kontě Rudolf Adler víc než stovku snímků. Věnuje se zejména filmovým dokumentům, ale má za sebou i televizní inscenace či rozhlasové hry. „S prací dokumentaristy se dá prožít neuvěřitelně inspirativně a zajímavě celý život. Člověk stále získává nové zkušenosti v nových prostředích a potkává nové zajímavé lidi. Všechny tyhle zkušenosti pak může zprostředkovat divákům. Televizní inscenace a rozhlasové hry jsou zase výsledkem mé celoživotní záliby ve vyprávění příběhů, “ vysvětluje Adler.

K filmu se nedostal zcela přímočaře a jednoduše. Nejprve měl, coby mladý znojemský ochotník, namířeno na divadelní fakultu. „Nevzali mě. Ale to bylo, jak se ukázalo, dobře. Naskytla se mi příležitost externě pracovat jako asistent v tehdy začínající televizi a po roce jsem se dostal na filmovou a televizní režii,“ vzpomíná filmař. Zkušenosti pak sbíral na vojně u armádního filmu. „Natočil jsem například snímek o odvodech na Horňácku, zaměřil jsem se na prolínání dávných rituálů a současného světa,“ poukazuje Adler na počátky a hlavní téma svých etnografických dokumentů.

Dokument o odvodech ovšem skončil v trezorech komunistické cenzury. Nepřízeň kádrováků stíhala Adlera především po osmašedesátem. „Točit dokumenty jsem mohl jen příležitostně. Občas pod svým jménem, občas pod cizím jsem mohl pracovat na užitkových televizních pořadech, jako bylo Auto–moto–revue,“ ohlíží se za dvaceti lety mocenských ústrků Adler.

Do práce, kterou měl rád, se mohl se vší vervou pustit v posledních sedmnácti letech. „Po roce 1989 se vše velmi rychle změnilo. Z filmové fakulty za mnou přišli studenti, kteří žádali, zda bych nepřevzal vedení katedry dokumentární tvorby. Řídil jsem ji pět let a dosud tam učím. Větší část mé filmografie vznikla také v těchto letech, “ dodává Adler.