„Dá se říct, že mám i nějaké úspěchy. Nejvíc si cením dvou čestných cen loni z Přerova. Když jsem tam vystavoval poprvé, získal jsem pohár pro nejlepšího samce činčily velké. Byl jsem moc pyšný, protože každé takové vítězství potěší,“ říká chovatel.

V obývacím pokoji má více než osmdesát ocenění.

„Už je nemám kam dávat, budu je muset přestěhovat,“ směje se Bulíček.

Doma měli vždy velké hospodářství. „K chovu domácích zvířat mě přivedl otec. Dnes mám dohromady devadesát králíků a činčil. Starám se o ně s manželkou. Děti tato práce nebaví, ale já je k tomu nikdy nenutil. Třeba to začne bavit vnučku,“ dodává.

Svého koníčka má moc rád. „Je to pro mě psychické odreagování. Někdy taky nadávám, ale brzy mě to přejde,“ popisuje Bulíček.
Na Znojemsku bývá sedm až osm výstav, kterých se chovatel pravidělně účastní.

„Do Znojma jezdím každý rok a pokud mi to zdraví dovolí, tak se snažím být i na všech ostatních. Pak jsou ale výstavy národní, které se pořádají pokaždé v jiném místě. Letos je výstava u Sokolova, ale tam asi nepojedu. Mám zdravotní problémy a brzy mě čeká operace,“ smutně popisuje.
Podle něj potřebují králíci a činčily hodně péče.

„Musím je několikrát denně krmit a dvakrát do týdne vyčistit kotce. Důležité je také očkování proti myxomatóze a králičímu moru. Kdybych to nedělal, může se stát, že zvířata uhynou,“ přiblížuje chovatel.

Činčily velké se dožívají asi pěti let. „Ty zasloužilé mají svůj hřbitov na zahradě pod stromy,“ říká Bulíček.

Kromě sametově chlupatých zvířat chová i holuby, má jich kolem sedmdesáti. „Dříve jsem pracoval u koní a nyní jsem nočním hlídačem v kravíně. Rodím i telátka, takže jsem pořád se zvířaty,“ říká.

Často se schází s kamarády a debatují i o všech výstavách.

„Odmala mě práce se zvířaty bavila. Výstavy, na které jezdím, jsou pro mě jakousi dovolenou. Byl jsem taky jednou u moře, ale nejsem typ, který by se griloval na slunci,“ dodává chovatel Bulíček.