Drobného šlachovitého muže, který skromně hovoří při limonádě, by na nebojácného hasiče málokdo tipoval. O své práci ale může mluvit hodiny.

„Kolikrát, když míjím pomníček u silnice, vybavím si nehodu, u které jsem kdysi byl,“ vzpomíná na časté zásahy u dopravních nehod. Za téměř dvaatřicet let, kdy sloužil ve Znojmě, jich bylo hodně. „Teď, když sloužím v Hrušovanech, je výjezdů k nehodám méně, tak pět za rok,“ tvrdí.

K hasičům nastoupil ve svých dvaceti letech. „Byla to náhoda. Protože jsem byl drzý, vyhodili mě z práce. Pak jednou přišel za tátou na návštěvu starý hasič a řekl, že u nich berou, tak jsem šel,“ vybavuje si svůj nástup Chmelka.

Dnes je tomu rád. „Nepamatuju si, že bych chtěl tuhle práci opustit. Jen jsem jednou na tři roky odešel pracovat do Ruska. Bral jsem málo, a tak jsem si šel vydělat jako hasič do Krivého Rogu na Ukrajině,“ říká Chmelka.

I ve svých téměř šedesáti letech pravidelně sportuje. „Hraju ping pong, nohejbal a hokej. Kdysi jsem i posiloval. Dnes už ne. Ale je to znát. Když dostanu v práci záhul, tak se po půlhodince musím nechat vystřídat,“ vysvětluje hasič.

Profesionálních hasičů ve věku Ivana Chmelky už na Znojemsku moc neslouží. Mnohdy je nejstarší na směně.

A jaký je rozdíl v jeho práci před čtyřiceti lety a dnes? „Když jsem začínal, zasahovali jsme u havarovaného náklaďáku, pod kterým ležel chlap. Zvedali jsme to v podstatě ručně, jen s heverem na kliku. Když jsme potřebovali nějaké nářadí, museli jsme pro něj jet zpět na stanici. Dnes máme vybavený vůz se vzduchovými polštáři. Je to úplně o něčem jiném,“ tvrdí.

Do důchodu se zatím nechystá. Strach, že by se mu něco ještě před odchodem mohlo stát, ale nemá.

„O tom se nepřemýšlí, to bych tu práci vůbec nemohl dělat,“ usmívá se zkušený hasič.