Vlny moří a oceánů brázdil více jak dvacet let. „K této profesi jsem se dostal přes inzerát a v roce 1978 už jsem práskl do bot a vyrazil do světa,“ svěřuje se Kršňák.

Pracovat začal od píky. Nejprve jako pomocný strojník ve strojovně, přes zkoušky na ministerstvu dopravy a praxi to dotáhl až na strojmistra.

V sedmdesátých a osmdesátých letech nebyly lodě řízeny počítači, ale manuálně. Proto na nich sloužili čtyři strojní důstojníci. První všem strojníkům velel, druhý se staral o strojovnu, třetí důstojník o pohonné hmoty a kotle a čtvrtý měl na starost lednice a klimatizaci.

V pětačtyřiceti stupních a velkém hluku byla práce těžká a náročná. „Pokud jsem použil chrániče sluchu, tak jsem měl uši opařené a myslel jsem si, že mi odpadnou,“ říká Kršňák. Dnes je více druhů lodí. „My jsme převáželi třeba kusový materiál, jako auta, díly na různé stavby, sypaný materiál jako uhlí, rudy a další zboží,“ vypočítává.

Na lodi bylo veselo, ale i smutno. „Občas jsem se hodně trápil, zvlášť když jsem si vzpomněl na svou rodinu, která byla vzdálená několik set kilometrů,“ vzpomíná námořník. Každý den se posádka společně scházela při večeři. „Velkou srandu jsme si dělali z kluků, kteří trpěli mořskou nemocí. O jídlo, které nemohli sníst, jsme se rádi rozdělili,“ směje se. Při každém novém nalodění měli námořníci zavedený rituál. Nikdo nesměl přijít bez litru rumu a kartonu startek. „Připomínalo nám to domov,“ vzpomíná námořník.

„Lidé se mě často ptají, kde jsem všude byl, a já odpovídám, kde jsem spíš nebyl. Jsou to jenom státy Západního pobřeží Jižní Ameriky,“ říká Kršňák.

„Mořskou nemocí jsem netrpěl, i když to někdy pěkně houpalo. Veselo bylo každý den. Po večeři se slezla celá posádka ze všech oddělení. Zaměstnanců bylo asi pětatřicet.

Naše loď, když přijela do přístavu, tak celá svítila. Ty staré škopky, které tam již přistály, byly rezavé a poničené. Zažili jsme i krušné chvilky, kdy šlo do tuhého. Jeli jsme z Islandu do Kanady, kde se vjíždí na řeku svatého Vavřince. Tam jsme zažili hurikán. To jsem myslel, že je s námi konec. Vždycky ale naštěstí všechno dobře dopadlo,“ dodává mořský vlk.

Po třech a půl odsloužených letech na lodi si námořníci mohli k sobě vzít svou rodinu. „S námi trávili třeba i půl roku. Pokud byl v přístavu zajištěn provoz lodě, mohli jsme jít na prohlídku města,“ popisuje režim na zámořských parnících.

Snad každý zná historky o tom, že námořníci mají v každém přístavu jednu milenku. „Nejkrásnější holky jsou ale v Brazílii,“ zakončuje s tajuplným úsměvem Kršňák.