Lepšího chlapa bys nenašla, říká muž po šedesáti letech

Neskutečných šedesát let společného života. Vloni oslavili manželé Marie a Antonín Veselí z Dobšic diamantovou svatbu. Brali se těsně po válce a v té době byl jejich život hodně těžký.„Měli jsme spoustu práce. Stavěli jsme chalupu a obdělávali pole,“ říká Antonín Veselý. Vyučil se obuvníkem. Ševcovina je mu i dnes, po těch letech, koníčkem.

„Je mi už třiaosmdesát a ještě si troufnu udělat pantofle,“ dodává Veselý. Měl rád velkou společnost a jeho koníčkem bylo i vinařství.
„Dnes mě už do sklípku berou vnuci, kde jenom ochutnávám. Rád je pozoruji při práci, kterou jsem dříve dělal sám a rád,“ vypráví Veselý.
„S dědečkem to bylo někdy hodně těžké. Byla jsem doma s dětmi a on rád chodil za kamarády,“ říká Marie Veselá. Celý život spolu vycházeli dobře.
„Žena mi dávala málo peněz,“ usmívá se Veselý.

„Musela jsem ho držet zkrátka. Za poslední peníze by byl schopný koupit třeba dobré pití,“ se smíchem dodává Veselá.
Manželé spolu vychovali dvě dcery. „Jsme pyšní na naše vnuky, kteří za námi hodně jezdí,“ dodává dvaadevadesátiletá Veselá. Celých šedesát let manželovi pravidelně vyvařovala.

Oba dva toho museli hodně vydržet. Spojovala je však společná práce, majetek a děti. „Jezdili jsme spolu na návštěvy k příbuzným do Německa a strávili jsme dovolenou u Černého moře v Bulharsku. Už je to ale hodně dávno, asi před pětatřiceti lety,“ vzpomíná Veselý.

„Musela jsem se hodně otáčet. Manžel onemocněl a já musela všechno zvládta sama. Po práci jsem ještě chodila na zahradu. Z vypěstovaných salátů, okurek a ovoce, které jsem prodávala, jsem získala nějaké peníze navíc,“ popisuje Veselá. Práce na zahradě ji bavila. „Víno a televize mě nyní drží při životě,“ říká Veselý.

„Dnes to mají mladí o moc jednodušší a lepší. Kdybych se znovu narodila, chtěla bych mít jiný rozum než tenkrát. Třeba bych se ani nevdala,“ vypráví Veselá. „Stejně bys lepšího muže nenašla,“ dodává s úsměvem Veselý.

Roční manžel: Květnová pověra je blbost, manželství ale stejně nevydrželo

Pověra říká, že květnová manželství nemají dlouhého trvání. I přesto, že Tomáš Zika pověrčivý není, jeho manželství skončilo po roce.
„Brali jsme se v květnu. Jen tak. Z lásky. Myslím si, že pověra je blbost, ale v našem případě se to splnilo,“ říká Zika. Než se vzali, chodili spolu šest let. Oba si mysleli, že našli ideálního partnera. Bohužel se tak nestalo.

„Myslím si, že chyba byla, kromě jiného, taky v tom, že jsme se před svatbou málo vídali, trávili spolu minimum času a nebydleli spolu. Pak jsme začali zjišťovat, že to není to pravé,“ vysvětluje Zika.

S rozvodem naštěstí nebyly žádné problémy. „Rozumně jsme se domluvili. Nemáme děti, tak to šlo rychle,“ dodává.
Do budoucna další sňatek nevylučuje.

„Až potkám partnerku, o které si budu myslet, že je ta pravá, tak se klidně znovu ožením. Jenže to člověk dopředu nikdy nepozná. To už jsem poznal na vlastní kůži,“ vysvětluje Zika.

Podle něj je v dnešní době rozvod vcelku normální věcí. „Když lidé nemají děti a neklape jim to, tak jdou prostě od sebe. Dřív se rozvody tak nenosily,“ myslí si Zika.

Z některých svých chyb se poučil. „I když s každou ženou je to jinak a každý si to musí v hlavě srovnat sám. Hlavně to těm dvěma musí klapat v posteli,“ směje se Zika.

Sylva Pavlačková, Monika Choděrová