„Odešla jsem ze Severních Čech, protože mě druh, otec Ivety, bil a strašně žárlil. Jeho výstupy se zhoršovaly,“ říká. Nevěděly, co mají dělat, a snažily se vyhledat pomoc.„Jsem věřící, a tak jsem zašla u nás v Teplicích na faru. Tam mi poradili, že můžu odjet na Moravu,“ povídá matka. Již v létě strávila s dcerou nějaký čas na faře ve Vranově nad Dyjí. Po pár týdnech však uvěřila druhovi, že se změnil. Rozhodla se vrátit do Teplic.

„Vše začalo nanovo. I když přítel neměl žádný důvod, začal mě znovu bít a podezřívat. Bála jsem se chodit domů,“ říká. Na internetu si našla Znojemskou Charitu. „Azylový dům pro matky v tísni se stal pro mě i dceru opravdovým domovem,“ říká Masopustová. Našla si práci jako pokladní v supermarketu.
„Nyní se cítíme stokrát lépe. Po těch pěti letech bití, stresu a nervů ho již nechci nikdy vidět. Šanci mu už nedám. Jednu dostal v létě,“ vysvětluje.

Dcera na svého otce přesto často myslí, zvláště v době vánočních svátků. Vrátit se k němu ale nechce. Bojí se, že by se všechno zase vrátilo do starých kolejí.

S dcerou strávily Štědrý den na faře ve Štítarech. „Ta mi pak řekla, že hezčí dárek pod stromeček jsem jí nemohla dát. Myslela ten klid a pohodu, kterou nyní prožíváme,“ vzpomíná. Týraná matka má v Teplicích sestru, se kterou si často telefonuje. „Rodiče mi umřeli, když jsem byla ještě malá,“ smutně vypráví. „Do budoucna bych pro nás chtěla najít nový domov. Nikdy bych už nechtěla zažívat ten strach a nejistotu,“ uzavírá Masopustová.