Mlynáři z Devíti mlýnů k sobě lákali výletníky

Lokalita Devíti mlýnů, jejíž centrum se rozprostírá na širokých loukách pod vinicí Šobes, přitom před více než pětašedesáti lety byla živé místo, kam v létě mířili výletníci z Brna i Vídně. A během válek se tu pekl chleba pro rakouskou armádu a vyráběl papír na zatemňování oken pro celé Znojemsko.

Život odsud vyhnalo spuštění železné opony po druhé světové válce.
„Řeka pojednou velkým obloukem mění svůj směr, údolí se rozšíří a rozsvětlí. Uprostřed bujných lučin, prostírajících se po obou březích řeky, vidíme tři mlýny a opodál ještě šest mlýnů za sebou, z nichž tři jsou už pusté, zřícené. Je to osada zvaná Devět mlýnů. Velmi půvabné jest okolí, v jehož středu skupina mlýnů leží,“ píše se v Průvodci Podyjím Jana Domínka z roku 1923. V té době už existovalo jen šest mlýnů a svému původnímu účelu sloužila pouhá polovina z nich. Dodneška se dochovaly už jen ruiny některých.

Pokud od Hnanic dojdete údolím Devíti mlýnů až ke vzdálenější lávce přes Dyji, dorazíte na místa, kde stával Zemský mlýn. Připomíná ho už jen do skály vytesaný sklep. Mezi válkami se stal útočištěm německé katolické mládeže ze Znojma, která si z něj udělala jednoduchou ubytovnu.
„Nad Zemským mlýnem jsme rádi prolézali strmé stráně a lesy, které se ve směru lesních pahorků „Grafenberg“ a „Hollnerberg“ tyčily více jak sto metrů nad hladinou řeky. Tenkrát to nebylo tak zlé, když jsme při tom zbloudili na rakouskou stranu. Napomenutí nebo výtka, ale i výzva „marš zpátky“ bylo to krajní, co nás potkalo, když jsme někdy skutečně zkřížili cestu četníkovi střežícímu hranici,“ vzpomíná na meziválečnou hraniční idylu místní rodák Bruno Kaukal, který po druhé světové válce musel s ostatními Němci ze svého rodiště odejít.

Vyhlášený chléb

Právě z jeho vyprávění známe nejvíc podrobností o meziválečném koloritu Devíti mlýnů. V té době už upadal Wefthoferův mlýn, po proudu řeky druhý v pořadí. Říkalo se mu „Pekárna“ pro vyhlášený čerstvý chléb, který si odsud odváželi spolu s namletým obilím sedláci. Zdejší pecny měli také během první světové války vojáci rakouské armády na Znojemsku a téměř v celém Dolním Rakousku.

Třetí v pořadí byl v té době nejlépe prosperující Gruberův mlýn. Stejná rodina jej vlastnila minimálně od 18. století. Po polovině 19. století se pyšnil moderními parními stroji a mezi válkami vyráběl svoji vlastní elektrickou energii.

V celém okolí váženou rodinu Gruberových, která vlastnila i přilehlé lesy, polnosti a louky, Češi po druhé světové válce odsunuli.
„Vždy stálo za to zůstat stát a pozorovat letní dění, když plně naložený vůz se senem tažen dvěma těžkými koňmi, se prodíral vodami Dyje. Někdy se zdálo, že už se převrhne a zavalí senem kočího, který šel podél vozu a po pás se brodil vodou. Ale vždy dosáhly koně šťastně protější břeh. Mezitím, co odpočívali, ždímal kočí svoji košili a kalhoty a současně si utíral z čela a tváře pot. My, městští hoši, jsme obdivovali tohoto muže a částečně se učili znát těžkou a tvrdou stránku venkovského života,“ popisuje letní kolorit Kaukal.

Další, čtvrtý mlýn po proudu řeky rodina Gruberových na počátku třicátých let dvacátého století přestavěla na hotel. Nabízel téměř šedesátku pokojů a restauraci s terasou, která měla podle pamětníků až pět set míst k sezení. Hotel Gruber lákal turisty z Brna i z Vídně. Když si hosté po výstavbě vranovské přehrady začali stěžovat na příliš chladnou vodu v Dyji, přeměnil majitel hotelu v roce 1936 svoji zeleninovou zahradu mezi řekou a náhonem na bazén.

Led zásoboval lednice

V létě příliš studená a v zimě zase teplá voda, která do Dyje proudí ze dna vranovské přehrady, stěžovala práci dalším hospodským. „Mnohý host v létě vynechá svůj pobyt kvůli příliš chladnému koupání a v zimě již nebylo možno těžit z Dyje led, kterým řeka zásobovala jejich lednice. Dokonce dříve tak oblíbené bruslení vesnické mládeže nad zamrzlým Gruberovým jezem se již nekonalo,“ vypráví Kaukal.

Na místě pátého, Judexova mlýna je dnes čerpací stanice, která napájí zavlažovací systém v okolí Havraníků. Svoji funkci mlýn plnil až do roku 1945.
Dále po proudu jsou ruiny takzvané Papírny. Tu z bývalého mlýna udělal mezi válkami brněnský podnikatel Potouček. „Z hadrů, starého papíru a dřevité vlny vyráběl papír všeho druhu a děti z okolí se rády zasloužily o malé kapesné, když s ručním vozíkem, plně naloženým hadry a cáry, jely kopcem dolů.

Dolů jel vozík sám a na cestě zpět byl přece prázdný, ale v kapsách kalhot svíraly malé pěstě pevně pár mincí,“ vzpomíná Kaukal.
Ve válečných letech jel podle něj mlýn na plné obrátky, protože vyráběl pro Znojemsko zatemňovací papír.
Další tři mlýny stály dál po toku řeky. Zničily je ale pravděpodobně velké povodně v osmnáctém století.

Dříve zabydlená krajina Devíti mlýnů je nyní ukázkou toho, jak na Znojemsko dolehly dějiny dvacátého století. Původní němečtí obyvatelé byli po válce vyhnáni. Noví vlastníci z okolních vesnic do přísně střeženého hraničního pásma neměli přístup a budovy rychle chátraly anebo byly kvůli větší přehlednosti terénu srovnány pohraničníky se zemí. Z hotelu Gruber se stala vojenská rota.

Text vychází ze vzpomínek Bruno Kaukala vydaných v Südmährisches Jarbuch /1997

DAVID GROSSMANN