„Radioamatér je člověk, který pomocí radiostanice navazuje přátelství s jinými lidmi všude na světě,“ definuje Oulehla pojem radioamatér. „Začínal jsem v roce 1980, kdy každý musel být členem Svazarmu. Ani to nezaručovalo, že člověk bude moci samostatně vysílat. Vlastnit radiostanici se tehdy rovnalo vlastnictví zbraňě,“ vzpomíná Oulehla. Ani dnes však nemůže v radioamatérských pásmech vysílat kdekdo. „

Pro začátek stačí, když si opatříte literaturu, přijímač a kamarády, kteří vám pomohou. Pak musíte složit zkoušky u Českého telekomunikačního úřadu,“ nastiňuje Oulehla.

Vysílání radiových vln v éteru jej přitahovalo už od dětství.

„Když jsem objevil na půdě starý Blaupunkt z roku 1938, tak mě to chytlo,“ přiznává Oulehla.

Ze začátku chodil do radiokroužku. „Bylo nás asi šest a vedl nás skvělý odborník Luboš Čech. Tehdy byl trh žalostně pokrytý technikou a součástky drahé,“ vysvětluje radioamatér.

Dnes je situace zcela jiná. „Rostou požadavky na technické parametry zařízení. Proto většina stanic používá tovární zařízení,“ nastiňuje Oulehla. „Já používám jak tovární 100W zařízení, tak malou telegrafní stanici o výkonu do 1W. Základ je mít dobrou anténu. Pokud jste trochu zdatný operátor, tak uděláte i s takovýmto zařízením nádherné spojení,“ zasní se Oulehla. Předpokladem je znalost Morseovy abecedy. Radioamatéři si postupem doby vytvořili jakousi řeč zkratek.

Jak spojení vlastně navazuje? „Radioamatér buď hledá po pásmu, nebo dává výzvu a čeká. Na mě pak je, abych zavolal a protistanici sdělil, v takzvaném reportu, údaje o slyšitelnosti. Tyto informace si potvrdíme a buď spojení ukončíme nebo pokračujeme v komunikaci,“ přibližuje Oulehla. Odkud volající je, pozná radioamatér podle volacího znaku. „Například můj volací znak je OK2UXO, přičemž OK je označení České republiky,“ vysvětluje Oulehla. „Dnes, v době moderních technologií, lidi náš koníček moc nechápou. Zůstávají jen skalní,“ zakončuje radioamatér.