Patnáctý rok slouží potřebným na Znojemsku Oblastní charita. Od jejího založení ji řídí Evžen Adámek. Začínal sám v jedné pronajaté kanceláři, dnes vede organizaci, pro kterou pracuje stovka lidí. V dnešním rozhovoru mluví o největších dosavadních projektech i o tom, co ho u této práce drží.

Když jste v únoru třiadevadesátého roku znojemskou Charitu zakládal, napadlo vás, jak může za nějakých deset patnáct let vypadat?

To jsem si tehdy neuměl vůbec představit. Naštěstí byl vývoj docela postupný. S tím jak přibývalo zkušeností, přibývalo i projektů a vše tak do sebe zapadalo a navazovalo. Velkou roli samozřejmě také hrálo a hraje nadšení lidí, kteří se do nich pouští.

Jakými projekty jste začínali?

Už první rok vznikl základ naší ošetřovatelské služby, stihli jsme tehdy ještě pár měsíců experimentu ministerstva zdravotnictví. Přispěli nám také na pořízení šesti jízdních kol, s nimiž naše zdravotní sestry jezdily za klienty. V jejich práci se projevilo i to nadšení, které jsem zmiňoval. Pojišťovny domácí zdravotní ošetřovatelskou službu dlouho nedokázaly vykazovat, ani platit víkendovou práci. Po dlouhých vyjednáváních se to podařilo, ale zprvu sestry ošetřovaly klienty o víkendech ve svém volnu bez nároku na odměnu. Brzy vznikl i stacionář na Hradišti. Tehdejší předsedkyně sdružení zdravotně postižených se na mě obrátila s tím, že by rodiče uvítali denní zařízení. V té době byla jen stálá ústavní péče v Břežanech a týdenní stacionář v Plavči. Proto jsme o zřízení denního stacionáře usilovali od začátku, fungovat začal v roce 1995.

Podle čeho vybíráte projekty a služby, které začnete nabízet?
Vždy se snažíme připravovat projekty, které nabízí služby, které tu chybí. Snad s výjimkou internetového klubu pro seniory, který ovšem také splnil svůj účel, všechny naše projekty pokračují. A rozmanitých potřeb přibývá, nebo je k nim společnost pozornější. Například oběti domácího násilí se už dokáží ozvat a už několik let jim pomáhá i naše poradna Tereza. Po dohodě s městem jsme letos zahájili projekt rodinného asistenta, protože úřady nemají možnosti a čas pracovat s rodinami, u kterých nacházejí například nevyhovující podmínky pro výchovu dětí.

K zařízením s delší historií patří domov pro matky v tísni. Proč sídlil deset let v provizorních podmínkách?
Úvahu, že tři místa nebudou stačit, potvrdil hned první rok. Nepředpokládali jsme, že nalezení řešení pro stěhování či dostavbu potrvá tak dlouho. Během deseti let jsme se postupně pokoušeli o několik záměrů, kvůli komplikacím už jsme to i několikrát málem vzdali, jsem ale rád, že se nám nakonec podařilo dostavbu na Hradišti dotáhnout do konce a stavbu s celkovým nákladem téměř třináct milionů bez dluhů dokončit.

Kolik klientů projde ročně zařízeními znojemské Charity?
Počty i typy péče se samozřejmě liší podle druhu služeb. Například stacionář nebo ateliér Samuel má klienty dlouhodobé, u pečovatelské či ošetřovatelské služby jsou počty zase podstatně vyšší. Celkem můžeme odhadnout, že ročně máme v různých druzích pomoci a služeb kolem dvanácti set klientů.

S jakým rozpočtem hospodaříte a jak se vám daří peníze získávat?
Loni jsme měli rozpočet šestadvacet milionů, letos osmadvacet, příští rok už to možná bude ke třiceti. Na jednotlivé projekty dostáváme část peněz z ministerstva práce a krajského úřadu. Stát i kraj mohou dát po třiceti procentech, příspěvky jsou ovšem nižší. Zhruba milion korun dostáváme od města, jsme vděčni i všem dárcům a sponzorům. Každého příspěvku si velmi vážíme, ale získávat je je velmi náročné.

Považujete současný systém financování za prospěšný?
Ne. Je to jedno z mých velkých zklamání, že dvacet let po revoluci nikdy pořádně nevíme, kolik na který projekt dostaneme peněz. Kraj sice zavedl u velkých projektů pětileté financování, ale stalo se nám, že jsme na jeden takhle financovaný program dostali najednou o devět set tisíc méně. Když jsem se pak snažil o tom na krajském úřadě jednat, poradil mi úředník, ať si seženeme sponzory.

Co vás u vaší práce po patnácti letech pořád drží?
Samozřejmě, že byly chvíle, kdy jsem už měl všeho dost a říkal si, že dám výpověď a půjdu si hledat práci jinde. Zejména problémy s financováním, které jsem zmínil bývají někdy dost náročné na psychiku. Drží mě tu ovšem zejména výborný kolektiv, dobrá rodinná atmosféra například při návštěvách ve stacionáři, ateliéru Samuel či domově pro matky. Myslím, že každá pomoc, kterou jsme organizovali, měla svůj smysl. Důležité také je, že se pořád rozvíjíme, že se naši lidé stále vzdělávají, že pracujeme na profesionální úrovni.