„Zavedení nových daňových podmínek se nás moc netýká. Teprve začínáme. Pro tento rok je stanovena maximální částka pro odvody na zdravotním a sociálním pojištění, do které se zatím vejdeme. Nejvíce nás postihne omezení příspěvků od úřadu práce,“ říká Smíšková.

Pro sdružení, které získalo statut chráněné dílny, jsou to jediné jisté peníze. Jednou za čtvrt roku dostává příspěvek na provoz. „Minimální daň se týká pouze osob samostatně výdělečně činných,“ uvádí Smíšková.

Počátkem všeho byl rok 1998, kdy se stal téměř zázrak. „Dostala jsem druhou životní šanci,“ říká Smíšková.

Po dlouhé těžké nemoci začala opět žít. „Nejsem typ, který by seděl na posteli a koukal do stropu. Začala jsem přemýšlet, jak své zkušenosti z pobytu v nemocnici zužitkovat,“ vzpomíná Smíšková. Začala poskytovat sociální poradenství, o který byl velký zájem. „Velký zlom přišel v roce 2000, kdy jsem odjela do lázní. Zde jsem se seznámila s mým nynějším mužem, který měl a má pro mě hodně pochopení. Bez něj by to všechno nebylo,“ svěřuje se.
V březnu 2006 se manželé rozhodli, že založí občanské sdružení Vozíčkáři Znojemska. „Měla jsem štěstí a seznámila jsem se s majitelem prostor, který nám vyšel vstříc,“ říká Smíšková. Vše zvládli za rok. Družstvo a sdružení zaměstnává již dnes třicet lidí, kteří pracují v šicí, dřevařské, zámečnické a výtvarné dílně. „Také pleteme a háčkujeme na zakázku. Hodně nám pomáhá Moravská ústředna, ale potřebovali bychom větší zakázky,“ vypočítává Smíšková.

Dnes mají vozíčkáři sto třicet členů. „Jsme nízkoprahové sdružení. To znamená, že je určené pro všechny s jakýmkoliv zdravotním znevýhodněním,“ říká. Vozíčkářka má velkou rodinu. „Vnoučátka mi říkají kolečková babička. Nic mi v životě nechybí. Jsem relativně zdravá. Akorát nechodím, nefunguje mi tělo, ale mozek ano,“ směje se Smíšková. V budoucnu chce zbudovat stacionář pro deset lidí. „Věřím, že to dokážu, nevzdám se,“ uzavírá.